Ústavní soud svým usnesením sp. zn. Pl. ÚS 16/26 rozhodl, že vláda musí prezidentovi republiky umožnit účast na summitu Severoatlantické aliance. Samotný výrok je závazný pro všechny orgány veřejné moci a podle Ústavy jej nelze ignorovat. Tím však odborná debata zdaleka nekončí. Naopak právě začíná.

Nejde totiž pouze o spor mezi prezidentem a vládou. Mnohem zajímavější je procesní cesta, kterou se Ústavní soud vydal. Kompetenční spor mezi prezidentem a vládou se vede podle devátého oddílu druhé části zákona o Ústavním soudu. Tento typ řízení ovšem na rozdíl od řízení o ústavních stížnostech vůbec neupravuje možnost vydání předběžného opatření.

Soudce zpravodaj proto sáhl k ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu, které umožňuje přiměřené použití občanského soudního řádu tam, kde zákon o Ústavním soudu určitou otázku neupravuje. Právě touto cestou soud předběžné opatření vydal.

To je právně mimořádně zajímavý okamžik. V řízení o ústavních stížnostech zákon přesně stanoví, že předběžné opatření lze vydat například tehdy, hrozí li násilný zásah, vážná újma nebo jiný významný veřejný zájem. Jenže o ústavní stížnost v tomto případě vůbec nešlo.


Naléhavost jako předmět odborné diskuse

Právě zde vzniká otázka, kterou již mezi právníky vyvolává živou diskusi. Prezident republiky totiž sám během sporu veřejně uvedl, že je připraven omezit svou účast pouze na slavnostní a formální část summitu. Pokud by tomu skutečně bylo, lze se ptát, nakolik byla dána mimořádná naléhavost vyžadující okamžitý zásah Ústavního soudu. Jinými slovy, šlo skutečně o situaci, která nesnesla odkladu?

Právě institut předběžného opatření má podle své podstaty řešit případy, kdy by bez okamžitého zásahu vznikla nenahraditelná škoda nebo by budoucí rozhodnutí již nemohlo být účinné. Někteří právníci proto upozorňují, že právě posouzení naléhavosti bude jedním z nejdiskutovanějších aspektů celého rozhodnutí.

Objevují se i přirovnání, která mají ukázat rozdíl mezi běžnou soudní praxí a nynějším případem. Pokud by například běžný občan žádal soud o předběžné opatření jen proto, aby se mohl zúčastnit společenské události, jen obtížně by očekával, že soud shledá takovou situaci natolik naléhavou, aby mimořádný procesní institut použil.

Takové přirovnání samozřejmě nelze mechanicky vztahovat na výkon ústavních funkcí, přesto dobře ilustruje otázku, kterou si nyní část odborné veřejnosti klade.

Je prezident vedoucím delegace?

Neméně zajímavá může být další rovina celého případu. Krátce po vydání usnesení prezident uvedl, že se nyní stává vedoucím české delegace na summitu NATO.


Formulace použitá samotným Ústavním soudem je tedy poměrně přesná. Hovoří o členství v delegaci, nikoliv o jejím vedení. To může být významný rozdíl právě pro další pokračování kompetenčního sporu.

Konečné rozhodnutí totiž Ústavní soud teprve vydá. Současné usnesení výslovně uvádí, že předběžné opatření nijak nepředjímá budoucí nález ve věci samé. Právě ten bude muset odpovědět na zásadní otázku, jak jsou mezi vládou a prezidentem rozděleny pravomoci při zastupování České republiky na mezinárodních summitech.

Do té doby platí jediné. Rozhodnutí Ústavního soudu je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazné pro všechny orgány i osoby. Právě proto bude další vývoj sledovat nejen politická reprezentace, ale velmi pozorně také česká právnická obec. Je totiž pravděpodobné, že výsledný nález vytvoří precedent, který bude určovat vztahy mezi prezidentem a vládou ještě mnoho dalších let.