Když politici mluví o stavebním zákoně, zní to už roky stejně. Jedno řízení, jedno rozhodnutí, méně razítek, rychlejší byty, konec nekonečného čekání. Jenže za těmito slovy se skrývá mnohem nepříjemnější skutečnost. Český stát opakovaně slibuje revoluci ve stavebním řízení, ale občan, obec, projektant i investor stále narážejí na systém, který je nepřehledný, nestabilní a politicky přetížený.

Nový stavební zákon měl být jedním z největších modernizačních projektů veřejné správy. Měl odstranit staré bariéry, zkrátit povolování staveb a pomoci zemi, v níž se dostupné bydlení stalo jedním z největších sociálních problémů. Místo toho se z něj stal obraz českého vládnutí. Každá vláda chce začít znovu, každá přidá vlastní reformu, každá slíbí zrychlení a občan nakonec sleduje, že se zjednodušení opět odkládá.

Nejde přitom o okrajovou agendu. Stavební řízení rozhoduje o tom, zda budou vznikat byty, školy, nemocnice, silnice, energetická infrastruktura nebo domy pro běžné rodiny. Pokud stát neumí v rozumném čase povolit stavbu, nejde jen o problém stavebníků. Je to problém celé ekonomiky, obcí, rodin i budoucnosti země.

Reforma, která se pořád opravuje

Zákon č. 283/2021 Sb. měl být symbolem nové éry. Po letech kritiky starého stavebního práva se slibovalo, že Česká republika konečně přejde od labyrintu stanovisek k jasnějšímu systému. Jenže místo stabilního právního prostředí přišla série novel, přechodných období a politických obratů.

Jednou se mluvilo o silné státní stavební správě, pak o zachování místních úřadů, poté znovu o centralizaci. Obce se obávaly ztráty vlivu nad vlastním územím. Developeři volali po rychlosti. Odborníci upozorňovali, že rychlost bez kvality může pouze přesunout problém z úřadu k soudu. A veřejnost slyšela stále stejnou větu, že tentokrát už se bude stavět rychleji.


Pokud se každých několik let mění architektura celého systému, nemůže se ustálit praxe. Úředníci se učí nová pravidla, projektanti sledují nové výklady, stavebníci čekají, co bude platit za půl roku. Stabilita práva, která je pro výstavbu klíčová, se ztrácí v politické ambici ukázat, že právě tato vláda napraví chyby té předchozí.

Zvláštní je i samotné politické vyprávění. Stát nejprve tvrdil, že digitalizace všechno zrychlí. Když se digitalizace zadrhla, začal tvrdit, že nejprve musí změnit organizaci stavební správy. Nyní se mluví o tom, že nová digitální řešení mají přijít až po roce 2030. To znamená, že reforma, která měla občanům ulevit už nyní, se ve skutečnosti rozprostírá přes několik volebních období.

Digitalizace jako zrcadlo státu

Kolaps digitalizace stavebního řízení je pro pochopení celého problému zásadní. Ne proto, že by šlo jen o selhání jedné aplikace. Je to ukázka hlubší nemoci české veřejné správy. Stát často neumí přesně zadat projekt, řídit dodavatele, testovat systém, připravit úředníky a nést politickou odpovědnost za výsledek.

Digitální stavební řízení mělo být důkazem, že stát konečně vstupuje do 21. století. Místo toho se stalo symbolem improvizace. Úřady se potýkaly s problémy, uživatelé hlásili potíže, audit upozorňoval na nedostatky v řízení projektu, dokumentaci, kvalitě systému i uživatelské přívětivosti. Politici se přeli, kdo za to může, ale občan mezitím potřeboval jediné. Aby úřad fungoval.

Právě zde se láme důvěra ve stát. Lidé nepotřebují další tiskovou konferenci o reformě. Potřebují vědět, že když chtějí opravit dům, postavit bytový projekt, školku nebo obecní infrastrukturu, systém jim dá srozumitelnou odpověď v předvídatelném čase. Místo toho sledují, že stát zavádí přechodné režimy, technologické obchvaty a další harmonogramy.

Ještě závažnější je, že digitalizace měla být prostředkem ke zjednodušení, nikoli novou překážkou. Pokud se špatně připravený digitální systém položí na složité právo, výsledek není moderní stát. Výsledek je jen elektronický chaos. Papírový problém se nepřestane být problémem jen proto, že dostane přihlašovací obrazovku.

V tom je stavební zákon podobný jiným velkým státním projektům. Česká republika často přijme správnou diagnózu, ale nezvládne léčbu. Víme, že povolování staveb je pomalé. Víme, že bydlení je drahé. Víme, že veřejná správa potřebuje digitalizaci. Víme, že občan nemá obíhat desítky institucí. Ale mezi tímto poznáním a fungujícím řešením leží propast, do které padají miliardy, politické sliby i důvěra veřejnosti.


Problém českého stavebního řízení totiž není jen právní. Je institucionální. Stát si neumí dlouhodobě udržet jednu linii. Jednou posiluje obce, podruhé je obchází. Jednou slibuje digitalizaci, podruhé ji odkládá. Jednou mluví o rychlosti, podruhé připouští, že nový systém bude plně fungovat až za několik let.

A zde se vrací původní otázka. Proč stát stále neumí povolit stavbu? Protože stavební zákon se stal místem, kde se potkává všechno, co českému vládnutí dlouhodobě chybí. Stabilita, odpovědnost, schopnost dokončit projekt, respekt k území, technická profesionalita a odvaha říci, že rychlost nesmí znamenat právní chaos.

Jestli má reforma uspět, nestačí další heslo o jednom razítku. Stát musí nejprve dokázat, že ví, kdo rozhoduje, podle jakých pravidel, v jakém systému a s jakou odpovědností. Dokud toto nebude jasné, bude stavební zákon dál slibovat revoluci, kterou občan na úřadě neuvidí.



Zdroje: 1. Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon⁠; 2. Ministerstvo pro místní rozvoj: Nový stavební zákon 2026⁠; 3. MMR: Plán transformace stavební správy⁠; 4. Poslanecká sněmovna: Sněmovní tisk 167⁠; 5. České noviny: Vláda schválila plán centrální stavební správy⁠; 6. Lupa: Technický audit digitalizace stavebního řízení⁠; 7. ČKAIT: Stavby se v ČR běžně povolují do jednoho roku⁠; 8. Advokátní deník: Stavební zákon může pomoci, ale i ohrozit charakter měst⁠