Evropská unie stojí před jedním z nejdůležitějších rozhodnutí tohoto desetiletí. Nejde přitom o migraci, Green Deal ani o další balík sankcí. Tentokrát se vede bitva o peníze. A jak už bývá v Bruselu zvykem, právě peníze dokážou nejrychleji odhalit skutečné zájmy jednotlivých států.

Návrh nového víceletého finančního rámce na období let 2028 až 2034, který představilo kyperské předsednictví Evropské unie, okamžitě narazil na odpor. Přestože byl proti původnímu návrhu Evropské komise zmenšen přibližně o dvě procenta, ani to nestačilo. Takzvané úsporné státy v čele s Nizozemskem, Německem, Dánskem, Švédskem, Finskem a Rakouskem daly jasně najevo, že požadují ještě výraznější škrty.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde pouze o technickou debatu účetních a ministrů financí. Ve skutečnosti se však jedná o střet dvou odlišných představ o budoucnosti Evropské unie.

Stará Evropa proti Evropě nové 

Jižní a východní členské státy sdružené ve skupině „Přátelé soudržnosti“, mezi nimiž je i Řecko, Portugalsko, Španělsko, Polsko, Slovensko nebo Česká republika, chtějí zachovat tradiční pilíře evropské integrace. Tedy kohezní fondy, regionální podporu a společnou zemědělskou politiku.

Tyto země argumentují jednoduše. Pokud má Evropská unie držet pohromadě, musí nadále pomáhat méně rozvinutým regionům a vyrovnávat rozdíly mezi bohatším severem a chudším jihem či východem. Bez této solidarity by podle nich evropský projekt ztratil svůj původní smysl.


Podle jejich názoru je proto nesmyslné nadále utrácet obrovské prostředky na programy vytvořené před několika desetiletími. Peníze by měly směřovat především do výzkumu, inovací, obranného průmyslu, digitalizace a nových technologií.

Právě zde se ukazuje paradox současné Evropy. Všichni politici mluví o konkurenceschopnosti, umělé inteligenci nebo strategické autonomii. Když však přijde na konkrétní rozdělování peněz, většina vlád se okamžitě vrací k obhajobě vlastních národních zájmů.

Rozpočet jako zrcadlo evropských problémů

Debata o rozpočtu zároveň odhaluje hlubší problém. Evropská unie chce dělat stále více věcí, ale členské státy nejsou ochotny výrazně zvýšit její příjmy.

Brusel má financovat obranu, podporovat průmysl, investovat do klimatických opatření, řešit migraci, pomáhat Ukrajině, posilovat energetickou bezpečnost a současně zachovat štědré zemědělské dotace i fondy soudržnosti. Takový seznam priorit však připomíná spíše politické přání než ekonomickou realitu.


V této souvislosti stojí za pozornost i postoj Německa. Země, která byla po desetiletí hlavním zastáncem evropské solidarity, dnes sama volá po větší rozpočtové disciplíně. Důvod je zřejmý. Německá ekonomika prochází obtížným obdobím a němečtí daňoví poplatníci stále hlasitěji zpochybňují rostoucí náklady evropské integrace.

Není proto překvapením, že mnozí diplomaté již nyní předpokládají, že dohoda do konce letošního roku nebude možná. V roce 2027 navíc čekají některé významné členské státy volby, které mohou jednání dále zkomplikovat.

Evropská unie tak znovu vstupuje do známého scénáře. Každý stát deklaruje podporu společné Evropě, ale ve chvíli, kdy se rozhoduje o rozdělení peněz, nastupují národní kalkulace. Spor mezi severem a jihem proto není pouze rozpočtovou hádkou. Je připomínkou, že za vzletnými prohlášeními o evropské jednotě stále existují velmi rozdílné představy o tom, komu má Unie sloužit a kdo za ni bude platit.



Zdroje: 1. Deutsche Welle: EU – konflikt severu a jihu o nový rozpočet⁠; 2. Evropská komise – EU Budget 2028–2034⁠; 3. Evropská komise – Long Term EU Budget 2028–2034⁠; 4. Rada Evropské unie – Časová osa jednání o rozpočtu 2028–2034⁠; 5. Reuters – Kyperské předsednictví navrhlo snížení rozpočtu EU o 2 %⁠; 6, Reuters – Jak funguje a financuje se dlouhodobý rozpočet EU⁠; 7. Evropský parlament – Multiannual Financial Framework 2028–2034⁠