Během projevu před budovou rozhlasu v rámci piety k 58. výročí invaze doslova řekl: „Veřejnoprávní média dnes opět čelí tlaku na omezení jejich svobody a nezávislosti, byť plíživějšímu, než jak ji představovali rusky hovořící vojáci se samopaly.“

Je velmi zajímavé, že si jako paralelu k dnešnímu údajnému tlaku na rozhlas vybral zrovna tragické události z doby, kdy byl ještě malé bambíno. Ve vlastním životopise sice říká, jak mu tehdejší události v mládí vysvětlili přátelé ze Sovětského svazu, ale mohl si přece vybrat událost, kterou si musí pamatovat daleko lépe.
Tlaku čelil rozhlas přece i v roce 1989, kdy rozvědčík vojsk Varšavské smlouvy také pevně stál na straně médií, připraven je bránit. Proti komu? Proti nám. Dobře si pamatuji na podvečer 21. listopadu (to byl den, kdy byla demonstrace na Václavském náměstí poprvé ozvučena z balkonu budovy Melantrichu), jak se nás pár stovek z Václaváku (odkud naše chuligánské počínání hezky komentovala dodnes aktivní hlasatelka České televize) přesunulo kousek výš na Vinohradskou, kde jsme do oken rozhlasu z protějšího chodníku řvali „mluvte pravdu, mluvte pravdu“. I tehdy rozhlas čelil tlaku, dokonce mu čelil za pomocí dvou tater s pískem zaparkovaných před vchodem. I tehdy stál Petr Pavel na té správné straně a jako příslušník ozbrojených sil čelil tlaku.

Po pár dnech čelil rozhlas tlaku dokonce i zevnitř. Vzniklo tam místní Občanské fórum, které vedli buřiči Karel Weinlich, Viktorín Šulc, Václav Musílek, Hynek Pekárek, Dana Czechová a Petr Marek. A ti tlačili na dosavadní struktury, aby se otevřely a přestaly vysílat jednostrannou propagandu. A struktury čelily.

Kromě prvních dvou ti ostatní buřiči ještě žijí a Pavel by se jich mohl zeptat, zda dnes spolu s ním čelí tlaku, nebo zda jsou spíše názoru, že rozhlas by nějaký tlak potřeboval jak koza drbání. Proč se nepřipomíná tato podobnost? Jaký duch dnes v Českém rozhlase vládne? Ten, který tehdy představovala ona hrstka buřičů? Nebo spíše ten, který spolu s důstojníkem Pavlem tehdy i nyní čelil tlaku?
No, vraťme se se na zem. Úvahy o technické změně financování státem zřízených médií má k nějakému tlaku hodně daleko. I kdyby změna prošla, na obsah vysílání to nebude mít žádný vliv. Ojedinělé hlásky, které kritizují dosavadní přežitý systém státem zřízených médií, systém, který jsme zdědili z dob jejich monopolu, ty může srovnávat s ozbrojenou akcí jen plašan nebo účelový manipulátor.

Srovnání s tlakem demonstrantů a hrstky z rozhlasového Občanského fóra z roku 1989 sedí daleko lépe: kdo čelil tlaku tehdy, čelí i dnes. Kdo tehdy požadoval změny, požaduje je i dnes.