Prezident Petr Pavel v rozhovoru pro Aktuálně.cz prohlásil, že může vládě „znepříjemnit život“. Výrok okamžitě vyvolal otázky, kam až sahají pravomoci hlavy státu a kde už začínají hranice vymezené Ústavou. Právě na ně upozorňuje ústavní právník JUDr. PhDr. Jaroslav Kuba, CSc., absolvent Právnické i Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, jenž se dlouhodobě zabývá filozofií práva, lidskými právy a ústavním systémem České republiky. Během své profesní dráhy absolvoval stáž na Kolumbijské univerzitě, působil ve Fulbrightově nadaci i v Konzultativním orgánu právníků prezidenta republiky. Současný spor mezi Hradem a vládou proto posuzuje především z pohledu Ústavy, nikoli politických sympatií či antipatií.

Za klíčové považuje ustanovení článku 64 odst. 2 Ústavy, které prezidentovi přiznává právo účastnit se jednání vlády, vyžadovat od jejích členů informace a projednávat s nimi otázky spadající do jejich působnosti. Právě kolem tohoto ustanovení podle něj vzniká řada nepřesných výkladů.

„Když se vrátíme k čl. 64 odst. 2 Ústavy, čili k právu účasti prezidenta na jednání vlády, nejde o politický, nýbrž o výsostně ústavněprávní vztah. Zjednodušeně řečeno je založen na jedné straně na pravomocích prezidenta podle článku 63 Ústavy a na straně druhé na zákonodárné iniciativě a působnosti především ministerstva spravedlnosti, zahraničí a obrany,“ vysvětluje v rozhovoru pro Parlamentní listy Jaroslav Kuba.

Z jeho pohledu nejde o ustanovení, které by prezidentovi umožňovalo pravidelně vstupovat do politického řízení vlády nebo si vynucovat pravidelná jednání s předsedou kabinetu. Smyslem tohoto ústavního oprávnění je výhradně výkon konkrétních prezidentských kompetencí.

Jako příklad uvádí situaci, kdy ministerstvo spravedlnosti připravuje změny trestního zákoníku. Prezident má v takové chvíli právo projednat věc s ministrem, protože se může bezprostředně dotýkat jeho vlastních ústavních pravomocí. Stejný princip podle něj platí také v případě amnestie.


Právě v tom podle něj spočívá podstata vztahu mezi prezidentem a vládou. Nejde o pravidelné politické konzultace, ale o řešení konkrétních záležitostí, které přímo souvisejí s výkonem pravomocí svěřených hlavě státu. Současně připomíná, že ani právo účastnit se jednání vlády nepředstavuje prezidentovu povinnost.

„Je pouze na vůli prezidenta, nikoli jeho povinností, využít svého práva zakotveného v článku 64 odst. 2 Ústavy. Ze zkušenosti právního poradce prezidenta mohu dodat, že toto právo bylo vždy využíváno spíše sporadicky. Prezidenti si zpravidla počkali, zda vládní návrh vůbec projde celým legislativním procesem. Teprve poté, pokud s ním zásadně nesouhlasili, využili svého práva veta a zákon vrátili Poslanecké sněmovně,“ připomíná Kuba.

Právě v tom spatřuje důvod, proč současná praxe pravidelných schůzek prezidenta s premiérem podle něj neodpovídá smyslu ústavního ustanovení.

„To spíše potvrzuje, že současný prezident využívá svého práva podle článku 64 odst. 2 Ústavy jako záminky k donucení premiéra, aby se s ním pravidelně, v měsíčních intervalech, scházel. Pokud z těchto schůzek vyloučíme skutečné ústavněprávní vztahy, pak už zbývá jen politika,“ konstatuje Jaroslav Kuba.

V této souvislosti připomíná, že prezident Petr Pavel opakovaně prezentuje postoje, které se v řadě oblastí rozcházejí s programovým prohlášením vlády i s cíli stran, jež získaly většinu ve volbách. O to naléhavější je podle něj otázka, zda pravidelná jednání neslouží spíše jako prostředek dlouhodobého politického působení na předsedu vlády.

„To pak podporuje vysvětlení, že prezident chce vytrvale působit na premiéra, aby s jeho představami sladil cíle vlády. Bezskrupulózně řečeno, aby zradil sliby, které dal voličům,“ míní Kuba.

Řeč přišla také na kompetenční žalobu, kterou má projednávat Ústavní soud. Objevují se totiž názory, že jeho rozhodnutí by mohlo posílit postavení prezidenta na úkor parlamentního systému. Takovou úvahu však Kuba jednoznačně odmítá.

„To je divoká úvaha. Ve skutečnosti by šlo o přepisování Ústavy, což je v přímém rozporu s článkem 9 Ústavy. Ta jasně říká, že ústavu lze měnit pouze ústavními zákony, a současně zakazuje, aby byly výkladem právních norem odstraňovány základy demokratického právního státu,“ říká ústavní právník s tím, že podobný postup by podle něj zasáhl samotné základy ústavního pořádku.

„To by pak znamenalo odstraňování demokratického řádu založeného Listinou základních práv a svobod. Navíc česká Ústava ani zákon o Ústavním soudu nepřiznávají Ústavnímu soudu pravomoc podávat závazný výklad ústavních zákonů. Proto nevidím důvod očekávat, že by soud vytvářel prezidentovi nové pravomoci, které text Ústavy vůbec neobsahuje,“ dodává Jaroslav Kuba.


„To má znamenat, že když dostanu k podpisu oběma komorami Parlamentu přijatý zákon, vrátím ho Poslanecké sněmovně jen proto, že se mnou nechce premiér mluvit? Pokud by veto mělo být neopodstatněné, tedy jen z trucu, prezident by tím otevřeně přiznal úmysl zneužít pravomoc, kterou mu svěřuje článek 50 odstavec 1 Ústavy,“ varuje Kuba a připomíná, že prezidentovo veto není absolutní. Má pouze odkladný charakter a samo o sobě přijetí zákona zablokovat nemůže.

„Jestliže Poslanecká sněmovna na vráceném zákonu setrvá nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon se vyhlásí. Mají-li vládní strany podporu 109 hlasů, měl by si prezident uvědomit, že hrozí pouze vetem suspenzivním, tedy odkladným. V praxi by šlo jen o několikatýdenní zdržení, které se připočte k často i ročnímu legislativnímu procesu,“ vysvětluje ústavní právník.

Na závěr rozhovoru dostává otázku, zda by prezident a premiér přesto neměli kvůli fungování státu pravidelně komunikovat. Odpověď ilustruje zkušeností z americké politiky.

„Republikán Donald Trump během svého prvního prezidentského období čelil obdobnému tlaku ze strany předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové. Když už to trvalo dlouho, souhlasil se setkáním, ale překvapil ji tím, že zajistil živé televizní vysílání. Nancy Pelosiová poté z Oválné pracovny velmi rychle odešla a spolu s ní skončila i celá její kampaň,“ uzavírá Jaroslav Kuba.