Publicista a poradce ministra zahraničí Pavel Šik má podle svých slov v posledních týdnech stále silnější pocit, že se Evropa ocitla uprostřed „válečné kampaně“. Nemusí přitom podle něj jít o centrálně řízený proces. Popisuje spíš mechanismus, v němž se výroky zpravodajců, politiků, armádních představitelů a médií navzájem zesilují.

„Poslední týdny má hodně lidí včetně mě stále silnější pocit, že jsme uprostřed válečné kampaně. Stačí sledovat evropská média a poslouchat politiky, vojáky a zpravodajce,“ uvedl Šik.

Jako příklady zmiňuje šéfa BIS Michala Koudelku, dánskou rozvědku, polského premiéra Donalda Tuska a ministra zahraničí Radosława Sikorského nebo zástupce vrchního velitele NATO v Evropě Jamese Stringera. Připomíná také německého ministra zahraničí Johanna Wadephula a jeho kritiku slovenského premiéra Roberta Fica kvůli zpochybňování ruské hrozby pro Evropu.

Podle Šika mohou podobné výroky dál zesilovat média. „Zpravodajci něco připustí jako možný scénář, druhé médium z toho udělá titulek, politik je dotázán na tento titulek, jeho odpověď vytvoří další titulek a další bezpečnostní expert už reaguje na debatu, která tím vznikla,“ popisuje.


Do stejného obrazu zasazuje výroky Roberta Fica, podle něhož část západních politiků po neúspěchu strategie porazit Rusko prostřednictvím Ukrajiny směřuje ke konfliktu mezi NATO a Ruskem. Šik ale Ficovo vysvětlení automaticky nepřebírá. „Nemusíme přijímat Ficovo vysvětlení motivů západních politiků, abychom si všimli, že reaguje na stejnou změnu atmosféry,“ uvádí.

Připomíná také bývalého prezidenta Václava Klause a jeho zářijové vyjádření: „Poprvé v životě se bojím možnosti války v Evropě.“ Za podstatné Šik nepovažuje jen to, zda mají Fico nebo Klaus pravdu, ale samotný fakt, že podle něj lidé sledující evropskou politiku z různých pozic začínají vyjadřovat podobné obavy.

Stejný jazyk podle Šika slyší také Moskva. Všímá si změny ruské rétoriky a připomíná napětí kolem Kaliningradu. Rusko varovalo NATO, že pokus izolovat Kaliningrad od zbytku země by mohl vést k použití celého ruského vojenského arzenálu včetně jaderných zbraní. NATO naopak zdůraznilo svůj obranný charakter a ruskou jadernou rétoriku označilo za nezodpovědnou.

„Evropští politici a zpravodajci tedy říkají, že Rusko se připravuje na válku s Evropou. A Moskva říká, že Evropa se připravuje na válku s Ruskem. Obě strany tvrdí, že zbrojí proto, aby válce zabránily. A obě používají zbrojení protivníka jako důkaz, že jejich vlastní obavy byly správné,“ píše Šik.

Právě v této souvislosti odkazuje na George Beebeho. Ten působil více než dvě desetiletí v americké státní službě, v CIA vedl analýzu Ruska a později radil viceprezidentovi Dicku Cheneymu v otázkách Ruska, Eurasie a zpravodajství. Dnes vede program Grand Strategy v americkém Quincy Institute.


Beebe podle Šika nevěří, že Ukrajina dokáže válku vojensky obrátit ani že Rusko směřuje ke kolapsu. Tvrdí naopak, že Moskva přizpůsobila ekonomiku dlouhému konfliktu a vytvořila si vojenskou převahu potřebnou pro pokračující opotřebovávací válku. Další ruský postup ke Kramatorsku a Slovjansku považuje podle Šikova shrnutí za otázku času a další čekání může podle něj zhoršovat ukrajinskou vyjednávací pozici.

Část západních elit podle Beebeho dlouho vycházela z předpokladu, že Rusko utrpí „strategickou porážku“. Pokud se toto očekávání nenaplnilo, vzniká podle něj politický problém: následovaly by otázky, proč byly vynaloženy tak rozsáhlé prostředky, proč se Evropa ekonomicky od Ruska oddělila a proč veřejnosti několik let zaznívalo, že zvolená strategie přinese očekávaný výsledek.

Rostoucí rétoriku o ruské válečné hrozbě proto Beebe podle Šika částečně interpretuje jako politickou reakci na neúspěch dosavadní strategie. Jeho argument Šik shrnuje jako posun k tezi: „Strategie nebyla chybná, ale podcenili jsme nebezpečnost Ruska a musíme přitvrdit.“


Šik se v této souvislosti dostává k Beebeho konceptu „Ruské pasti“. Beebe před podobnou eskalační spirálou varoval už ve své knize The Russia Trap. Základní nebezpečí podle něj spočívá v tom, že kroky jedné strany chápané jako obranné může protivník vyhodnotit jako přípravu k útoku a odpovědět vlastními opatřeními.

Beebe podle Šikova výkladu zpochybňuje přirovnávání současné situace k období před druhou světovou válkou, kdy proti Západu stála expanzivní mocnost a ústupky ji mohly povzbudit k další agresi. Za výstižnější považuje mechanismus vedoucí k první světové válce – státy mohou sklouznout do konfliktu prostřednictvím obav a vzájemných reakcí, přestože jej původně ani jedna strana nechtěla.


Beebe podle něj současně upozorňuje, že Evropa na rozsáhlý konvenční konflikt s Ruskem není připravena. Zmiňuje například logistiku, protivzdušnou obranu a zpravodajské schopnosti, v nichž podle něj zůstává Evropa zásadně závislá na Spojených státech.

Zapojení USA by však podle Beebeho vytvořilo podstatně nebezpečnější situaci s vysokým rizikem jaderné eskalace. Současné podněcování „válečné hysterie“ proto považuje z vojenského hlediska za vysoce iracionální. Evropa se podle něj nemá připravovat na to, jak takovou válku vybojovat, ale přijímat opatření, aby k ní vůbec nedošlo. Cestu vidí především v diplomacii.

„Války nemusí začínat rozhodnutím jednoho zaútočit. Mohou začít tím, že se dvě strany tak dlouho připravují na válku, kterou údajně ani jedna nechce, až nakonec vytvoří podmínky, v nichž se jí nedokážou vyhnout,“ uzavírá své varování před konfliktem, který nemusí začít přímým rozhodnutím jedné strany zaútočit, publicista Pavel Šik.