Hlasatelem této kampaně byl Karel Schwarzenberg, který vší svou politickou činností popíral a bořil Masarykovo heslo: Odrakouštit! 

Když svého času vytáhl z rukávu (nejdřív, rozumí se, přišel na řadu návrat pohádkového jmění předků) kauzu „nejslavnějšího českého vojevůdce”, většího než Žižka, který podle pána sedmi zámků přece jen nevelel  skutečné armádě  – tu si pěstuje pouze ustálená moc. 

   

Od počátku jsem na tyto výzkumné balónky reagoval, ale bylo hned jasné, že o této věci monarchisté nechtějí diskutovat na veřejnosti, ale potichu a trpělivě ji budou dojednávat v kuloárech. S památníkem Radeckého to dopadá, zdá se, jako s tou slátanou náhradní sochou Panny Marie, která musela počkat, až se v zastupitelstvu miska vah, byť jen o jeden hlas, přichýlí na stranu Neposkvrněné. 

Už je tomu mnoho let, kdy jsem diskutoval s ombudsmanem panem Křečkem o tom, že dočasná a někdy sporná většina (víte, že návrat mamutího majetku církvi prošel s odřenýma ušima a že režisérem byl „čistý” pan Nečas?) nemůže rozhodovat o změnách, které mají trvalé následky, které boří symboliku demokratického zřízení a navracejí dusivý pach časů, kdy byla ohrožena sama existence národa (císařští vojáci nesli na korouhvích nápis: Marie Panno, dokaž, že jsi naše Matka!) nebo kdy bylo přičiněním Radeckého v krvi potopeno „jaro národů” a nastal čas „za živa pohřbených” (Neruda).

    

Lidé, kterým je demokratické zřízení z duše protivné, kteří považují jeden z prvních paragrafů Ústavy – Lid je zdrojem veškeré státní moci – za frázi, kteří princip závislosti moci na majetku vychvalují, stále nostalgicky vzpomínají na dobu, kdy se dědily nejen velkostatky, ale i výsady a prebendy. Jeden z polistopadových obdivovatelů monarchie kritizoval zákon rušící šlechtické tituly a jako argument uvedl rasový základ, modrou krev – viďte, pane Černíne! Co je v rase, to je v kapse.

    

Uvedl jsem tu jen několik nepopiratelných názorových a mentálních důsledků, předsudků a zájmů, které symbolika Radeckého pomníku přináší, hlásá, vtlouká do hlavy. Již si představuji rozhovor tatínka s chlapcem.  

Dítě se zamyslí a řekne: „Na Vyšehradě jsi nám ukazoval Ctirada a Šárku a řekl jsi, že válka s děvčatama byla jen taková jako pohádka".

Pak následuje další otázka:  „Ten pán s chocholem patřil také k takovému vyprávění naší babičky?"

Kdyby to přece jen nějak vylíčil nebo naznačil, děti by mu dali prostou otázku: „A proč ho tedy toho maršála vystavují?"

    

    

Monarchistické  provokace měly různou podobu. Byly to právě tak okřídlené výroky z úst “vychovatele národa” (Halík o Schwarzenbergovi), který tvrdil, že Češi a Rakušané jsou jeden národ, jako štvavé články časopisu Babylon placeného státní dotací (najdete tam kuriozitu – jméno druhého československého prezidenta psané jako beneš), ale teprve šťavnaté nadávky rockerů a některých disidentů, které útlak připravil o rozum, jim vtiskly ten pravý šmrnc. 

    

    

Vraťme se k Radeckému. V květnu 2022 jsem poslal do Lidových novin protest proti záměru monarchistů vrátit na Malostranské náměstí maršálův pomník. K článku jsem připojil neznámý dokument o vztahu nacistů k Radeckému (Radetzky). Šlo o následující důkaz - v reprezentativním foliantu na křídě Das Böhmen und Mähren Buch, vydaném v roce 1943 v Praze, Amsterodamu, Berlíně a ve Vídni, najdeme důkaz, proč rakouského vojevůdce nemůžeme pokládat za Čecha a proč úsilí vzdát mu poctu musíme odmítnout jako hanění národa. Výmluvná je již dedikace uvádějící tuto 460 stran čítající publikaci o rozměru 24x24 cm: „Všem, kteří během staletí padli za německé země Böhmen und Mähren, kteří prolili krev za bytí a velikost Říše. Jejich hrdinství bylo v těchto dnech korunováno obětí Reinharda Heydricha, jehož krátké, ale nezapomenutelné působení je zárukou toho, že vlajka Říše bude nad Pražským hradem vlát navěky.“ Kniha obsahuje na 30 propagačních statí, stovky fotografií a seznam sto šesti významných německo–rakouských postav z českomoravského prostoru. Mezi slavné politiky a vojáky je zařazen také Josef Radetzky, „Graf von Radetz“, který se jako „polní maršál a vojenský guvernér v severní Itálii v letech 1788 až 1857 zúčastnil všech vojenských podniků monarchie“. 

Bez významu není ani charakteristika Felixe Schwarzenberga umístněná na téže straně seznamu. Pokud se poslední Karel Schwarzenberg dovolával svého předka maršála Schwarzenberga, který jako diplomat „plánoval vítězné bitvy proti Napoleonovi“, zatímco práci na bitevním poli za něho dělal Radecký, potom i zmíněný Felix je zavázán vojevůdci z Radče za to, že bez jeho krvavé práce na bojištích by se o něm v zmíněné knize sudetských Němců nemohla objevit tato pochvalná charakteristika: „V listopadu 1848 byl povolán do čela nového rakouského ministerstva. Revolucí otřesenou moc obnovil tím, že ve vnitřní politice v březnu 1849 vnutil novou ústavu, potlačil italské a maďarské povstání a (…) Silvestrovským patentem učinil z Rakouska jednotný, přísně centralizovaný stát.“

    

Jaké byly osobní vlastosti maršálovy? Vojáci to vyjádřili písničkou: „Radecký, Radecký, to byl velkej pán, vojákům kosti dal a maso sežral sám.” Dvorní básník Franz Grillparzer, autor ódy na maršála, po audienci si v deníku zaznamenal:„Je to hlava potměšilá, která všechno používá ke svému prospěchu, ba dokonce – pokud to potřebuje – i poezii.” Básníkovi jistě neušlo, že i stromy v jeho parku byly vysázeny podle armádního reglementu. Nebyl to omezenec zazděný v krunýři svého řemesla? Toho máme oslavovat?

   

 Maršál Radetzky a Felix Schwarzenberg se narodili v Čechách, ale byli do morku kostí oddáni Rakouské monarchii. Pokusy hovořit o Radeckém jako českém vojevůdci nemají jiné zdůvodnění, než úsilí rehabilitovat monarchii, ukázat Rakousko v příznivém světle jako stát, ve kterém se Italům a Slovanům, kteří tvořili většinu jeho obyvatel, žilo dobře.  

    

    

Pomník maršála, který se svými úspěchy na bitevním poli zapsal spíš do dějin krutostí než nadčasové profesionální slávy, patří do muzea, ne na veřejné prostranství. Dnes, kdy ve světě doutná několik válečných ohnisek a kdy Trump v Oválné pracovně poklepává ministra války Heghseta po ramenou a chválí ho, že „má válku rád”, každý podobný symbol přibližuje apokalyptický přízrak nové světové války.