Diskuse o financování veřejnoprávních médií se v posledních měsících soustředí především na výši poplatků, státní rozpočet a miliardové částky. Hudebník, publicista a člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Vadim Petrov je ale přesvědčen, že skutečná debata se vede o něčem jiném.

„Ve skutečnosti rozhodujeme o budoucnosti české filmové, televizní, rozhlasové a dokumentární tvorby za deset nebo dvacet let,“ uvedl Petrov ve svém komentáři.

Petrov upozorňuje, že veřejná diskuse se často zužuje na otázku, zda mají občané platit koncesionářské poplatky a kolik peněz mají dostávat Česká televize a Český rozhlas. Podle něj je však důležitější zamyslet se nad tím, jaký model podpory médií a kultury bude fungovat v době streamovacích platforem, digitálních médií a stále silnější konkurence.

Ve svém textu proto popisuje tři možné scénáře budoucího vývoje. První variantou je úplné ukončení financování veřejnoprávních médií.

Petrov připouští, že ani v takovém případě by česká kultura nezanikla. Nadále by vznikaly filmy, seriály, zpravodajství i zábavné pořady. Na trhu by zůstaly komerční televize, soukromá rádia, produkční společnosti, kina i globální platformy jako Netflix nebo Disney+. Podle něj by se však výrazně změnila struktura tvorby.

„Výrazně by vzrostl tlak na sledovanost a ekonomický výsledek. Hůře by vznikaly dokumenty, vzdělávací pořady, regionální tvorba, pořady pro menšiny nebo projekty určené menším skupinám diváků a posluchačů. Ne proto, že by byly nekvalitní. Prostě proto, že by nebyly dostatečně výdělečné.“ Právě zde formuluje jednu z hlavních tezí svého komentáře.


Druhou možností je podle něj systém, v němž by stát přestal financovat samotné instituce a podporoval pouze konkrétní projekty prostřednictvím grantů, dotací nebo časově omezených licencí.

Veřejné prostředky by v takovém případě nesměřovaly automaticky České televizi nebo Českému rozhlasu, ale například na dokumentární tvorbu, vzdělávací pořady, dětské programy, regionální zpravodajství nebo investigativní žurnalistiku.

O podporu by mohli soutěžit veřejnoprávní i komerční vysílatelé, soukromí producenti, digitální platformy i nezávislí tvůrci. Petrov uznává, že takový model by přinesl větší konkurenci a otevřel prostor novým nápadům. Současně ale upozorňuje na jeho zásadní slabinu.

„Granty a dotace dokážou financovat jednotlivé pořady nebo projekty. Mnohem hůře však dokážou financovat instituce a zázemí, bez kterých by mnoho projektů vůbec nevzniklo,“ uvedl.

Připomíná, že právě veřejnoprávní instituce dnes provozují rozsáhlé archivy, regionální studia, zahraniční zpravodajskou síť, dlouhodobé tvůrčí týmy nebo kulturní tělesa, jejichž fungování nelze jednoduše zajistit prostřednictvím jednotlivých grantových výzev. Proto se přiklání ke třetímu modelu, který označuje za hybridní.

Ten by podle něj zachoval silné veřejnoprávní instituce tam, kde je nutná dlouhodobá stabilita a služba veřejnosti. Současně by však otevřel část veřejných prostředků také dalším médiím a tvůrcům, pokud vytvářejí obsah ve veřejném zájmu.

„Pokud soukromý producent nabídne kvalitní vzdělávací seriál, proč by nemohl získat veřejnou podporu? Pokud regionální médium dokáže lépe pokrýt život v určité části republiky než velká celostátní instituce, proč by nemohlo soutěžit o veřejné prostředky?“ ptá se Petrov.


„Není pravda, že by s koncem veřejnoprávních médií automaticky skončila i veřejná služba. Řadu jejích prvků dnes zajišťují také komerční média,“ míní Petrov.

Připomíná, že i soukromí vysílatelé mají v licencích zakotvené povinnosti týkající se domácí tvorby, ochrany dětí nebo mediální gramotnosti.

Významnou část svého komentáře věnuje také proměně mediálního prostředí. Model, který stát vytvořil před třiceti lety, podle něj vznikal v době několika televizních kanálů a omezeného počtu rozhlasových stanic.

Dnes však podle něj žijeme ve světě stovek televizních programů, streamovacích platforem, podcastů, digitálních médií a nových způsobů distribuce obsahu. Právě proto podle něj vzniká legitimní otázka, zda by alespoň část veřejných prostředků neměla následovat veřejný zájem a veřejnou službu, nikoliv automaticky konkrétní instituci.

„Otázkou není, zda by se postavení České televize a Českého rozhlasu změnilo. Otázkou je, zda má být i v digitálním věku většina veřejných prostředků soustředěna do dvou institucí, nebo zda má alespoň část následovat konkrétní veřejnou službu bez ohledu na to, kdo ji poskytuje,“ uzavírá Vadim Petrov.