Vláda premiéra Andreje Babiše za sebou nemá bezchybných několik měsíců. Objevily se personální spory, kontroverze kolem některých ministrů, debaty o rozpočtu, veřejnoprávních médiích, obraně nebo zahraniční politice. Za normálních okolností by podobné situace měly vytvářet prostor pro opozici. Jenže české opoziční strany z něj zatím příliš netěží.

Červnový volební model Medianu přisuzoval ANO 34 procent hlasů, ODS 13 procent a STAN 12,5 procenta. Piráti měli sedm procent. KDU-ČSL s 3,5 procenta a TOP 09 se třemi procenty by při samostatné kandidatuře zůstaly mimo Poslaneckou sněmovnu. Červnový model STEM nabídl podobný obraz, jen s obráceným pořadím dvou nejsilnějších opozičních stran: ANO 32,2 procenta, STAN 13,5 a ODS 13 procent.

Ještě významnější než samotné volební modely je hodnocení výkonu opozice. Červnový výzkum STEM ukázal, že se sněmovní opozicí je nespokojena téměř polovina Čechů. Ani její vlastní voliči přitom neprojevují výrazné nadšení. Nejlépe ji hodnotili voliči bývalé koalice SPOLU, ale i mezi nimi převažoval neutrální postoj nad spokojeností. Podobně průzkum STEM/MARK pro Seznam Zprávy ukázal, že pouze 18 procent respondentů hodnotilo působení opozičních stran ve Sněmovně jako velmi nebo spíše dobré.


Pět stran dnes soutěží hlavně mezi sebou

Po volbách 2025 zanikla jednoduchá struktura, která určovala předchozí období. Proti Andreji Babišovi nestojí jeden opoziční blok. Stojí proti němu ODS, STAN, Piráti, KDU-ČSL a TOP 09, přičemž každá z těchto stran se současně snaží obnovit nebo posílit vlastní značku. Výsledkem je zvláštní situace.

STAN se v některých volebních modelech dostal před ODS. Jenže velká část jeho potenciálních voličů se překrývá právě s prostorem ODS, Pirátů a TOP 09. Přesuny mezi opozičními stranami proto automaticky neznamenají posílení opozice jako celku. Pokud STAN získá dva procentní body na úkor ODS, opozice tím nemusí získat jediného nového voliče.

Podobný problém se týká leadershipu. Vít Rakušan, Martin Kupka a Zdeněk Hřib představují rozdílné politické proudy a každý oslovuje trochu jiné publikum. Ani jeden z nich se však zatím nestal jednoznačnou tváří celé opozice. Sociologové Přemysl Čech a Jan Herzmann upozorňují právě na roztříštěnost opoziční scény a problém s hledáním výrazného lídra.

Problém je ale hlubší než otázka osobností. Před volbami 2025 spojovala velkou část tehdejší vládní většiny jednoduchá politická skutečnost: společným soupeřem bylo ANO a Andrej Babiš. Dnes už to nestačí. Volič může nesouhlasit s Babišem a současně se ptát, zda má znovu volit strany, které vládly před ním.

Tady musí vzniknout nový důvod. A ten zatím není příliš vidět. ODS se potřebuje vyrovnat nejen s přechodem do opozice, ale také se změnou vedení po Petru Fialovi. STAN se snaží profilovat samostatně a současně konkuruje ostatním opozičním stranám. Piráti potřebují znovu oslovit zejména mladší a městské voliče. KDU-ČSL a TOP 09 řeší ještě základnější problém: zda mají při samostatné kandidatuře dostatečně silnou voličskou základnu pro vstup do Sněmovny.


Kritika sama o sobě vládu nenahradí

Úkolem opozice je vládu kontrolovat. Má upozorňovat na chyby, otevírat kauzy, využívat parlamentní nástroje a v případě potřeby také blokovat rozhodnutí, která považuje za škodlivá. Bylo by proto chybné tvrdit, že obstrukce nebo tvrdá kritika jsou samy o sobě selháním opozice.

Problém vzniká tehdy, když se z nich stane její hlavní veřejně viditelná činnost. Opoziční strana by měla být schopna říci nejen: „Toto vláda dělá špatně.“ Ale také: „My bychom postupovali jinak, stálo by to tolik a přineslo by to tento výsledek.“

V tomto bodě je zatím opozice méně přesvědčivá. Jednotlivé návrhy samozřejmě existují. Opoziční strany přicházejí s vlastními legislativními iniciativami a dokážou na některých tématech spolupracovat. Co ale není dostatečně vidět, je srozumitelný celek.

Jak by opozice řešila ceny energií? Jak by změnila důchodový systém? Co by udělala s daněmi? Jak by financovala obranu? Jak chce změnit dostupnost bydlení? Co nabízí rodinám a střední třídě? A především: jakou Českou republiku chce vytvořit za deset let?

Každodenní problémy přitom veřejnost zajímají nejvíce. Výzkum STEM/MARK ukázal, že mezi nejsilnější témata napříč politickým spektrem patří zdravotnictví, bydlení a energetika. Více než 80 procent respondentů zajímaly také drahota a ceny potravin.

To je pro opozici důležitý signál. Politickou soutěž nemusí rozhodovat téma, které nejvíce rezonuje uvnitř stranických struktur nebo na sociálních sítích. Rozhodovat ji mohou problémy, které lidé řeší každý den.


Ani poslední možnost nelze podceňovat. Median v červnovém modelu zaznamenal předpokládanou volební účast kolem 59 procent, tedy přibližně o deset procentních bodů nižší než při sněmovních volbách v říjnu 2025. Opozice proto nesoutěží pouze s Babišem. Soutěží také s rezignací části vlastních potenciálních voličů.

Opozice potřebuje změnit otázku

Současná opozice stále disponuje významným voličským potenciálem. Problémem je jeho mobilizace a především získávání lidí mimo vlastní politický blok. To znamená, že opoziční strany nemohou čekat pouze na to, až vláda udělá dostatek chyb. Musí aktivně vytvářet důvod, proč by měl člověk svůj hlas změnit.

Tady možná nastává největší problém současné opoziční strategie. Velká část politické komunikace stále odpovídá především na otázku: Proč je Babišova vláda špatná? Jenže volby se nerozhodují pouze podle této otázky. Rozhodují se také podle jiné: Proč by byla příští vláda dnešní opozice lepší?

Mezi těmito dvěma otázkami je zásadní rozdíl. První vyžaduje kritiku. Druhá vyžaduje program, lidi, priority, schopnost vysvětlit náklady vlastních návrhů a především ukázat konkrétní představu budoucnosti.


STAN v posledních volebních modelech z opozičních stran posílil nejvýrazněji a v červnovém modelu STEM se dostal těsně před ODS. To může být pro Starosty důvod k optimismu. Samotné přeskočení ODS ale ještě neznamená, že opozice získává nové voliče.

ODS zase potřebuje ukázat, že změna vedení po Petru Fialovi neznamená jen jiné jméno v čele strany. Piráti musí přesvědčit veřejnost, že dokážou nabídnout víc než kritiku vlády a několik výrazných témat. KDU-ČSL a TOP 09 pak řeší samotnou schopnost dlouhodobě obhájit vlastní politickou existenci mimo někdejší společnou značku SPOLU.

Současná opozice proto nemusí mít problém s nedostatkem témat. Má spíše problém s jejich přeměnou v důvěryhodnou alternativu moci. To je podstatný rozdíl. Andrej Babiš je pro ni stále velmi silným sjednocujícím protivníkem. Jenže protivník není program. A kritika není sama o sobě alternativa.

Pokud chce opozice během příštích let skutečně změnit poměr sil, bude muset přestat měřit svůj úspěch především tím, zda STAN předběhl ODS nebo zda Piráti získali procento navíc. Rozhodující bude, zda dokáže přesvědčit člověka, který dnes jejím voličem není.

A k tomu nestačí vysvětlovat, proč by neměl volit Andreje Babiše. Musí mu nabídnout dostatečně přesvědčivou odpověď na mnohem obtížnější otázku: Proč má místo něj volit právě ji?