Když 30. července překročilo hranici mezi Marokem a španělskou Ceutou během krátké doby více než 72 tisíc lidí, nebyla to pouze další migrační krize na jižním okraji Evropy. Do města s přibližně 83 tisíci obyvateli během několika hodin dorazil počet lidí téměř odpovídající jeho vlastní populaci. Většina se následně vrátila do Maroka, při hromadném přechodu ale podle nejnovějších údajů zahynulo nejméně 94 lidí.

Událost současně otevřela podstatně širší otázku. Co se stane, když stát kontrolující jednu z hlavních migračních cest zjistí, že samotná schopnost hranici otevřít nebo zavřít představuje nástroj zahraniční politiky?

Tím se zabývá analýza Johna P. Ruehla publikovaná serverem Naked Capitalism. Její základní teze je důležitá, část interpretace konkrétního případu však vyžaduje opatrnost. Z veřejně dostupných důkazů nelze spolehlivě doložit, že Rabat červencový přesun více než 70 tisíc lidí přímo zorganizoval, natož že šlo o koordinovaný tlak Maroka, Izraele a Spojených států na španělskou vládu.

Existuje však dost důvodů zabývat se jiným mechanismem. Závislost Evropy na státech, které mohou ovlivňovat pohyb migrantů, sama vytváří politickou páku bez ohledu na to, zda je pokaždé skutečně použita. Ceuta je téměř učebnicovým příkladem.

Ceuta ukázala, jak vzniká politická páka

Maroko odmítlo, že by červencový pohyb migrantů organizovalo nebo záměrně umožnilo. Ani dostupné informace nedovolují s jistotou tvrdit opak. Existují totiž také příčiny na španělské straně. Soudní rozhodnutí zveřejněné 29. června omezilo možnost okamžitého vracení lidí, kteří se do Ceuty dostali po moři. Zatímco u překročení fyzické hraniční bariéry mohlo být okamžité vrácení použito, na lidi, kteří do enklávy připlavali, se podle rozhodnutí stejný postup nevztahoval. Informace o úspěšných přechodech se následně rychle šířily prostřednictvím sociálních sítí.


Ceuta tak ukázala jednu důležitou věc: hranice může být zranitelná i bez zahraničního spiknutí. Sociální sítě, převaděčské skupiny, skutečná poptávka po migraci, změna právních podmínek a nedostatečně připravená státní správa mohou společně vytvořit podmínky pro rychlou krizi.

Geopolitická rovina tím ale nezmizela. Vztahy Madridu a Rabatu se krátce před událostí znovu dostávaly pod tlak. Španělsko začalo obnovovat vztahy s Alžírskem, hlavním regionálním soupeřem Maroka, a Madrid se zabýval také postavením obyvatel Západní Sahary.

Krátce po migrační krizi navíc marocký ministr spravedlnosti Abdellatif Ouahbi znovu připomněl nárok Rabatu na Ceutu a Melillu. Španělsko reagovalo jednoznačně: o jeho územní celistvosti se podle Madridu nevyjednává. Samotná časová souvislost samozřejmě nedokazuje, že Maroko migrační vlnu vytvořilo. Ukazuje však, proč je kontrola hranice součástí širšího mocenského vztahu mezi Madridem a Rabatem.

A nejde o nový problém. V květnu 2021 vstoupilo během několika dnů do Ceuty přibližně osm tisíc lidí poté, co se vyostřil spor mezi Španělskem a Marokem kvůli hospitalizaci Brahima Ghaliho, vůdce Fronty Polisario usilující o nezávislost Západní Sahary. Tehdejší události vedly k jedné z nejvážnějších krizí ve vztazích obou zemí. Jejich spolupráce při kontrole migrace se stala součástí širšího politického vyjednávání.

Precedent roku 2021 ukazuje mechanismus, který je důležitější než hledání důkazu o konkrétním tajném rozhodnutí v Rabatu. Evropa potřebuje spolupráci Maroka při kontrole migrace. Maroko to ví. A čím více je Evropa na této spolupráci závislá, tím větší politickou hodnotu získává.

Od Maroka přes Turecko až k Bělorusku

Pro tento mechanismus se používá pojem instrumentalizace migrace. Neznamená to, že samotný migrant je „zbraní“. Člověk, který prchá před konfliktem nebo hledá lepší životní podmínky, sleduje své vlastní zájmy. Politickým nástrojem se stává schopnost státu jeho pohyb umožnit, usnadnit, usměrnit nebo naopak zastavit. Rozdíl je podstatný.

Evropské právo už s takovým jevem výslovně počítá. Nařízení EU 2024/1359 označuje za instrumentalizaci situaci, kdy třetí země nebo nepřátelský nestátní aktér podporuje či usnadňuje pohyb lidí k vnější hranici s cílem destabilizovat Evropskou unii nebo některý její členský stát.


EU následně sankcionovala mimo jiné leteckou společnost Belavia, cestovní kanceláře a další subjekty, které podle ní pomáhaly organizovat nelegální přechody hranic. Rada EU tehdy uvedla, že šlo o využívání migrace pro politické účely. Zde je důležité rozlišovat.

V případě Běloruska existují důkazy o státem podporované instrumentalizaci. U Ceuty v roce 2026 takový důkaz zatím nemáme. Společný je ale strukturální problém: stát ležící na migrační trase může získat politickou páku nad státem, který se příchodu velkého množství lidí snaží zabránit.

Podobný mechanismus Evropa poznala ve vztahu k Turecku. Po migrační krizi roku 2015 uzavřely EU a Ankara dohodu, jejíž součástí byla rozsáhlá evropská finanční pomoc na podporu uprchlíků v Turecku. Ankara zároveň v dalších letech opakovaně připomínala možnost přestat pohybu migrantů směrem do Evropy bránit.

To vytváří zvláštní druh geopolitického vztahu. Stát na evropské periferii nemusí být ekonomicky ani vojensky silnější než Evropská unie. Stačí, že kontroluje prostor, který Evropa sama kontrolovat nedokáže. Geografie se tím mění v politický kapitál.

Maroko kontroluje přístupy k Ceutě a Melille a může významně ovlivňovat západní středomořskou i atlantickou migrační trasu. Turecko má podobné postavení na cestě z Blízkého východu do Řecka a na Balkán. Libye zůstává významným uzlem centrální středomořské trasy.

Každý případ má jiné příčiny a nelze je mechanicky spojovat. Princip je však podobný: čím více Evropa potřebuje sousední stát k ochraně své hranice, tím větší vyjednávací hodnotu mu tato spolupráce poskytuje.

Slabinou Evropy není počet migrantů, ale její vlastní rozdělení

Migrační nátlak nemusí být účinný proto, že by dokázal početně zahltit Evropskou unii se stovkami milionů obyvatel. Stačí, když vyvolá politický konflikt. Červencová Ceuta ukázala rozdíl mezi absolutním počtem migrantů a rychlostí, s jakou se objeví na jediném místě. Více než 72 tisíc lidí přicházejících během krátké doby do města s přibližně 83 tisíci obyvateli představuje úplně jiný bezpečnostní, humanitární a správní problém než stejný počet příchozích rozložený během celého roku po celé Evropské unii.

Politické důsledky se nezastavily na hranicích Ceuty. Událost vyvolala ostrou debatu uvnitř EU a vedla dokonce k obnovení některých vnitřních hraničních kontrol. Itálie zavedla kontroly příchozích ze Španělska a Madrid následně odpověděl kontrolami cestujících z Itálie.
Evropští ministři vnitra zároveň začali diskutovat o tvrdším postupu proti převaděčským sítím a účinnějším systému návratů lidí bez práva pobytu. Tady se ukazuje skutečná síla migračního tlaku. Nejde pouze o počet lidí překračujících hranici. Jde o jeho schopnost rozehrát již existující konflikty uvnitř evropských společností: o azyl, ochranu hranic, návraty migrantů, odpovědnost země prvního vstupu, přerozdělování žadatelů o azyl i podobu Schengenu.

Demokratické státy jsou vůči takovému nátlaku citlivé právě proto, že jejich vlády musejí současně reagovat na několik protichůdných požadavků: dodržovat humanitární a právní závazky, chránit hranice, zajistit bezpečnost, respektovat kapacity měst a regionů a reagovat na postoje veřejnosti.

Ceuta navíc ukázala ještě jednu změnu. Ke vzniku migrační krize už nemusí být zapotřebí stát, který fyzicky dopravuje tisíce lidí k hranici. Sociální sítě dokážou během několika hodin rozšířit informace nebo nepravdivé zprávy o tom, že hranice je průchodná. Po červencové krizi se společnosti Meta a TikTok dohodly s Evropskou komisí na opatřeních proti dezinformacím spojeným s pokusy o překračování španělských hranic.


Evropskou odpovědí proto nemůže být pouze stavění vyšších plotů. EU potřebuje schopnost rychle chránit vnější hranici, registrovat příchozí, rozhodovat o oprávněnosti žádostí o ochranu a vracet lidi, kteří právo pobytu nezískají. Stejně důležitá je ale schopnost integrovat ty, kteří v Evropě legálně zůstanou, prostřednictvím bydlení, jazykové přípravy, vzdělávání a vstupu na pracovní trh. Pokud tyto systémy nefungují, rostou ekonomické a společenské náklady migrace a s nimi i její politická výbušnost. Ani dobře fungující evropský migrační systém však neodstraňuje základní geopolitický problém.

Dokud bude ochrana části evropské hranice prakticky závislá na rozhodnutí vlády v Rabatu, Ankaře, Tripolisu nebo jiné sousední metropoli, bude mít tato vláda vůči Evropě určitou vyjednávací páku. Události v Ceutě proto nejsou důležité pouze kvůli tomu, zda se někdy podaří prokázat, kdo přesně červencový pohyb desetitisíců lidí inicioval. Podstatnější je mechanismus, který odhalily.

Evropa během posledního desetiletí přesunula významnou část kontroly migrace za své vlastní hranice. Tím dokázala některé migrační trasy omezit, zároveň však část své bezpečnosti učinila závislou na státech, jejichž zájmy se s evropskými nemusí vždy shodovat.

Ceuta ukazuje cenu této závislosti. Migrace se nestává nástrojem nátlaku pokaždé, když lidé překročí hranici. Stačí však, aby sousední vlády věděly, že jejich rozhodnutí může pohyb lidí výrazně ovlivnit, a evropské vlády věděly, jaké domácí politické následky by náhlé otevření migrační trasy mohlo mít. V takové chvíli už migrace není pouze humanitární, ekonomickou a sociální otázkou. Stává se také součástí mocenské politiky.



Zdroje: 1. Naked Capitalism – Morocco’s Ceuta Surge Shows How Migration Has Become Weaponized⁠; 2. Reuters – Spain disregarded Ceuta warnings before migrant rush⁠; 3. Reuters – Spain boosts security in Ceuta after calls for another border rush⁠; 4. EUR-Lex – Nařízení EU 2024/1359 o krizových situacích a instrumentalizaci migrace⁠; 5. Council of the EU – Belarus and the instrumentalisation of migrants⁠