Zmrzlý a hladový člověk sedí potmě ve sklepě a čeká, až venku přestane bouchat. Potom vezme kuponovou knížku, postaví se do dlouhé fronty a doufá, že dostane měsíční příděl pěti kilogramů rýže. Takovou zkušenost staví bývalý poslanec Jiří Kobza proti dnešním výrokům politiků a televizních moderátorů, kteří podle něj požadují další podporu Ukrajiny až do porážky Ruska, aniž by sami poznali, co válka znamená pro obyčejného člověka.

Kobza svůj komentář nazval „Stateční válečníci od PC a obchodníci s cizí krví“. Hned v úvodu dává najevo, že jej rozčiluje především lehkost, s níž se podle něj o pokračování války mluví z bezpečí politických funkcí a televizních studií.

„Přiznám se, že mne neskutečně vytáčí řeči (především opozičních) politiků a televizních moderátorů o tom, jak musíme podporovat Ukrajinu až do konečného vítězství nad Putinovým Ruskem. Tito samozvaní tvůrci veřejného mínění a neustálého podsouvání divákům, co si mají myslet, totiž vůbec netuší, o čem to vlastně žvaní a jaké to má důsledky na život obyčejných lidí,“ napsal na sociální síti Facebook Kobza.

Sám proti tomu staví více než čtyři roky vlastního života v Íránu. Připomněl, že od ledna 1988 do června 1992 pracoval v zemi s geology a vrtaři, a zažil tak nejen závěrečnou fázi íránsko-irácké války, ale také první roky po jejím skončení. „Na rozdíl od nich, já to vím, protože jsem ve válečné a poválečné zóně strávil přes 4 a půl roku,“ zdůraznil. V jeho podání tak proti sobě stojí politické a mediální proklamace na jedné straně a osobní zkušenost člověka, který žil mezi civilisty ve válčící zemi, na straně druhé.

První polovinu roku 1988 Kobza popisuje prostřednictvím každodenních detailů. Válka pro něj a místní obyvatele znamenala přídělový systém na potraviny, žárovky a další zboží. Elektřina podle něj fungovala přibližně pět hodin denně, což mělo citelné následky i kvůli teheránské zimě. Bez proudu nebylo možné topit, vařit ani svítit. K tomu přidává všudypřítomné kontroly a „hon na špiony“.

Především však vzpomíná na ostřelování Teheránu během takzvané války měst. Ve svém diáři si podle vlastních slov zaznamenal 186 raketových útoků a uvedl, že jednotlivé rakety nesly přibližně stokilogramovou výbušnou nálož. V původním komentáři označuje irácké rakety jako SS-20. Z této zkušenosti odvozuje svůj odpor k lidem, kteří podle něj mluví o válce bez představy, jak vypadá z pohledu civilisty.

„Takže na rozdíl od oněch válkychtivých žvanilů já vím, jaké pocity má člověk, když zmrzlý a hladový sedí po tmě ve sklepě, čeká, až to venku přestane bouchat, aby potom vzal svou kuponovou knížku a šel si stoupnout do dlouhatánské fronty v naději, že dostane příděl svých 5 kg rýže na měsíc,“ popsal bývalý poslanec.


Mluví o statisících válečných vdov, sirotků a lidí zmrzačených válkou, o zničených vesnicích a polích plných min a nevybuchlé munice. Připomíná sociální systém vyčerpaný dlouhým konfliktem a zdravotnictví, které kromě běžných válečných zranění muselo podle něj řešit také následky chemických zbraní použitých iráckou stranou.

Tuto zkušenost přenáší do dnešní české debaty o Ukrajině. Lidem, které označuje za „válečníky od PC“, vyčítá, že při politických prohlášeních nevidí konkrétní lidskou cenu pokračujícího konfliktu.

„Nic z toho tito zmínění válečníci (od slova válet se) od PC odmítají brát na vědomí. Netuší, jaké to je přijít o někoho z rodiny (syna, bratra, otce). Jen opakují prázdné a velmi hloupé floskule o nutné porážce Ruska a podpoře Ukrajiny,“ poznamenal Kobza.

Poté mění perspektivu a ptá se, komu může pokračování války naopak vyhovovat. Podle Kobzy totiž válka nepřináší jen utrpení, ale také příležitost k mimořádným výdělkům pro ty, kteří se ocitnou „na správném místě“. Právě zde používá jeden z nejostřejších motivů celého komentáře.

„Když je mír, tak se poctivou prací uživíte, ale nezbohatnete. Ale když je válka a jste na správném místě, to je pak jiný příběh,“ konstatoval.

Jako ilustraci uvádí historku z období americké operace Pouštní štít. „Ovladač impaktového nástroje“ se podle něj měl americké armádě prodávat za 100 dolarů, přičemž za honosným názvem se údajně skrývalo obyčejné dřevěné topůrko kladívka. Kobza tím ilustruje svůj argument o ekonomických zájmech spojených s válkou. „Pokud zatoužíte po zlaté toaletě nebo velké jachtě, pak válka musí pokračovat,“ dodal.

Odtud přechází přímo k válce na Ukrajině a srovnává ji s íránsko-iráckým konfliktem. Podle Kobzy ani osmiletá válka mezi Íránem a Irákem zásadně neposunula hranice a jejím výsledkem bylo především ekonomické a vojenské vyčerpání obou zemí. Podobnou optikou se dívá i na současnou válku.

Připomíná mírová jednání v Istanbulu na jaře 2022 a Borise Johnsona, kterému přisuzuje zásadní roli při jejich neúspěchu. V původním textu Kobza uvádí rok 1922; z kontextu je zřejmé, že má na mysli duben 2022. Tvrdí také, že fronta se od tehdejší doby zásadně neposunula, zatímco podle jím uváděného údaje mezitím zemřelo více než milion lidí.

„Stejně jako íránsko-irácká válka nikam nevedla a hranice se vrátily tam, kde byly před válkou, tak i válka na Ukrajině nikam nevede,“ soudí Kobza. Následně se obrací přímo k bývalému britskému premiérovi: „Jak se asi spí Johnsonovi s vědomím, kolik krve má na rukou?“

Právě odtud vychází i druhá část titulního označení „obchodníci s cizí krví“. Kobza jej používá pro lidi, kteří podle něj prosazují pokračování války, zatímco její cenu platí někdo jiný.

„Podle našich obchodníků s cizí krví, kteří štvou Ukrajince proti Rusku, je lepší, když za jejich svalnatá prohlášení z bezpečí studia na Kavčích horách krvácí někdo jiný,“ uvedl.

Proti velkým geopolitickým cílům následně staví čtyři jednoduché zásady, které podle něj vycházejí ze samotné zkušenosti s válkou: je lepší být živý než mrtvý, celý než zmrzačený, mít kompletní rodinu než oplakávat padlé a mít oba rodiče než vyrůstat jako válečný sirotek či zůstat válečnou vdovou odkázanou na oslabený sociální systém.


„Z našich veřejnoprávních médií se nedozvíme například, kolik ruských civilistů pozabíjely a zmrzačily ukrajinské útoky do ruského vnitrozemí, nedozvíme se, kolik škod napáchaly protivzdušné prostředky Ukrajiny na Ukrajině,“ namítl Kobza a připojil svůj argument, že vše, co je vystřeleno do vzduchu, musí následně někam dopadnout.

Jeho kritika se následně rozšiřuje z médií také na Evropskou unii. Ptá se, proč evropské vedení podle něj posílá na Ukrajinu další peníze, včetně českých, aniž by podle jeho názoru existovala dostatečná kontrola nad tím, kam směřují. Stejně tak kritizuje podle něj nedostatečnou pozornost věnovanou ukrajinskému nacionalismu a historickým tématům, která považuje za nepohodlná.

„Nedozvíme se, proč vedení EU tak velkoryse posílá další a další (mj. i naše) peníze na Ukrajinu, kde mizí bez kontroly. Nedozvíme se, proč EU mlčí k vybičovanému ukrajinskému nacionalismu, adoraci válečných zločinců a mlčení k válečným zločinům, které se staly na Ukrajině,“ pokračoval Kobza a jako příklad zmínil Volyňský masakr.

Poslední výhradu míří k tomu, jak česká média podle něj zacházejí s historickou pamětí. Staví vedle sebe připomínání poválečného odsunu sudetských Němců a osud vězňů koncentračních táborů během pochodů smrti.

„Nedozvíme se, proč naše média pláčí nad osudem ‚vyhnaných sudetských Němců‘, ale už se nezmiňují o obětech pochodů smrti, když Němci hnali vězně z koncentračních táborů na západ,“ podotkl.

Kobzův komentář tak začíná osobní vzpomínkou na člověka sedícího za války ve sklepě a končí útokem na českou politickou a mediální debatu. Jeho hlavní argument se přitom nemění: válku podle něj nelze posuzovat pouze prostřednictvím strategických cílů, map fronty a politických prohlášení, protože její skutečný účet platí civilisté, vojáci a jejich rodiny.

Čtyři a půl roku strávené ve válečném a poválečném Íránu proto Kobza staví proti hlasům, které podle něj dnes z bezpečí požadují další boj až do vítězství. Celý svůj ostrý komentář pak uzavírá jedinou větou:

„Nezbývá, než si povzdechnout s Hamletem: Je cosi shnilého ve státě českém,“ uzavřel svůj komentář bývalý poslanec Jiří Kobza.