Evropská unie se v posledních letech snaží přesvědčit veřejnost, že rozhodovací proces v Bruselu je stále otevřenější a transparentnější. Vznikl registr transparentnosti, zpřísnila se pravidla pro setkávání eurokomisařů a vysokých úředníků se zástupci zájmových skupin a Evropská komise pravidelně zveřejňuje informace o těchto jednáních. Na první pohled se může zdát, že problém netransparentního lobbingu je z velké části vyřešen.

Jenže právě zde začíná otázka, která je pro fungování evropské demokracie stále důležitější. Co když se skutečný vliv přesouvá jinam, než kam dnes směřují kontrolní mechanismy?

Lobbing totiž dávno nepředstavuje pouze schůzky mezi politiky a zástupci firem nebo nevládních organizací. Rozhodující část politické debaty se stále častěji odehrává v prostředí odborných konferencí, kulatých stolů, think tanků, univerzitních seminářů, mediálních partnerství nebo expertních pracovních skupin. Právě zde vznikají témata, která se později dostávají na jednací stoly Evropské komise, Evropského parlamentu nebo Rady Evropské unie.

To samo o sobě není nic nezákonného ani automaticky škodlivého. Moderní evropská legislativa řeší mimořádně složité otázky od umělé inteligence přes energetiku až po farmaceutický průmysl. Bez odborných znalostí soukromého sektoru, akademické sféry nebo občanské společnosti by kvalitní legislativa vznikala jen obtížně. Demokratické rozhodování potřebuje informace z různých prostředí.


Agenda vzniká dříve než samotné zákony

Veřejnost často získává dojem, že zákony vznikají až ve chvíli, kdy Evropská komise zveřejní návrh legislativy. Ve skutečnosti celý proces začíná mnohem dříve. Nejprve se určuje, co je vlastně problém. Poté se hledají jeho příčiny, následně se vytváří rámec veřejné debaty a teprve nakonec přichází konkrétní legislativní návrhy. Kdo ovlivní tuto první fázi, získává významnou výhodu.

Dobře to bylo patrné například při přípravě evropského nařízení o umělé inteligenci, při debatách o Zelené dohodě pro Evropu, o digitálních trzích nebo o energetické bezpečnosti po ruské invazi na Ukrajinu. Prakticky všechny významné zájmové skupiny pořádaly desítky odborných konferencí, prezentací studií a veřejných diskusí. Každá z nich nabízela vlastní interpretaci problémů i jejich řešení.

Jinými slovy, největší politický střet se často nevede při samotném hlasování, ale mnohem dříve, kdy se vytváří společenský konsenzus o tom, co je považováno za správnou odpověď. Právě zde se začíná stírat hranice mezi poskytováním odborných informací a vytvářením politického vlivu.

Evropský registr transparentnosti dnes eviduje tisíce organizací zastupujících podniky, profesní svazy, nevládní organizace, odbory, poradenské společnosti i think tanky. Samotný registr představuje významný krok směrem k otevřenosti, protože veřejnost může zjistit, kdo se snaží evropskou legislativu ovlivňovat, jaké zájmy zastupuje a jaké finanční prostředky na tuto činnost využívá. Současně však platí, že samotná registrace nedokáže zachytit všechny způsoby, jakými dnes vzniká politický vliv.  

Transparentnost musí sledovat i nové formy vlivu

Evropské instituce si uvědomují, že důvěra veřejnosti závisí na otevřenosti rozhodovacích procesů. Právě proto se pravidla registru postupně zpřísňují a od registrovaných subjektů se požaduje stále podrobnější zveřejňování údajů o financování i kontaktech s institucemi. Současně sílí debata o společných etických pravidlech pro všechny unijní instituce. Přesto zůstává otevřená zásadní otázka.


To není problém pouze Bruselu. Podobné diskuse probíhají také ve Spojených státech, Kanadě nebo řadě členských států Evropské unie. Demokratické systémy stále více narážejí na skutečnost, že moc již není vykonávána jen prostřednictvím formálních institucí. Významnou roli hrají informační sítě, odborné autority, mediální prostředí i dlouhodobé budování veřejného mínění.

Samotná existence těchto aktivit není důvodem k obavám. Naopak mohou významně zvyšovat kvalitu veřejné diskuse. Podmínkou však je, aby občané věděli, kdo jednotlivé iniciativy organizuje, kdo je financuje a jaké zájmy jejich organizátoři zastupují.

Brusel tak dnes nestojí pouze před otázkou, jak regulovat klasický lobbing. Musí si položit mnohem obtížnější otázku, zda pravidla vytvořená před více než deseti lety ještě odpovídají realitě současné evropské politiky. Pokud se totiž skutečný vliv přesouvá z uzavřených kanceláří do veřejných konferencí, mediálních projektů a expertních sítí, měla by se stejným tempem vyvíjet i pravidla transparentnosti. Důvěra občanů v evropské instituce totiž nebude záviset jen na tom, jak otevřeně politici jednají, ale také na tom, jak otevřeně vznikají samotná témata, o nichž později rozhodují.



Zdroje: 1. EU Transparency Register – Evropský registr transparentnosti⁠; 2. European Commission – Transparency Register⁠; 3. Transparency International EU