Publicista a poradce ministra zahraničních věcí Pavel Šik ve svém komentáři rozebírá další vývoj mocenského střetu uvnitř Bruselu, který se točí kolem Evropské služby pro vnější činnost, Evropské komise a stále citlivější otázky, kdo dnes fakticky reprezentuje Evropskou unii v zahraniční politice. Připomíná, že už před dvěma týdny upozorňoval na situaci, kdy se z neschváleného francouzského pracovního dokumentu během několika hodin stal celoevropský mediální příběh o krizi Evropské služby pro vnější činnost a o rostoucím tlaku na šéfku unijní diplomacie Kaju Kallasovou. Zásadní přitom nebyl pouze samotný únik dokumentu, ale i to, jak odlišně s ním pracovala média.

Financial Times a Reuters totiž ze stejného materiálu vyvodily téměř opačné závěry. Zatímco Financial Times akcentoval výklad oslabující pozici diplomatické služby, Reuters více zdůrazňoval interpretaci příznivější Kallasové. Už tehdy tak vznikala otázka, která je pro podobné bruselské mocenské střety často důležitější než samotný obsah dokumentu: komu jednotlivé mediální interpretace prospívají a kdo má zájem posunout veřejné vnímání určitým směrem.

Další významný posun přišel ve chvíli, kdy Josep Borrell, bývalý vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a předchůdce Kallasové, poskytl rozhovor serveru Politico, který patří k povinné četbě bruselského institucionálního světa. Veřejně v něm vyslovil to, co si podle mnoha diplomatů evropské struktury dosud sdělovaly převážně anonymně. Podle Borrella Evropská komise systematicky překračuje své smluvně vymezené pravomoci na úkor Evropské služby pro vnější činnost a vytváří v evropské zahraniční politice „pořádný nepořádek“, přičemž jeho nejostřejší výrok mířil přímo na Ursulu von der Leyenovou.


V bruselském prostředí jde o mimořádně tvrdé obvinění. Na východě Evropy několik let probíhá válka, kterou Brusel sám označuje za existenční výzvu pro evropský projekt, a přesto dodnes není zcela jasné, kdo vlastně Evropskou unii v zahraniční politice reprezentuje a kdo má v klíčových otázkách poslední slovo. Téměř ironicky pak působí skutečnost, že instituce spravující stovky miliard eur na obranu, bezpečnost a soudržnost vede v době zásadní geopolitické krize vleklý vnitřní spor o to, zda hlavní slovo určuje Ursula von der Leyenová, nebo podle evropských smluv Kaja Kallasová spolu s Evropskou diplomatickou službou.

Celou věc činí ještě zajímavější fakt, že ani jedna z hlavních aktérek tohoto střetu nikdy nezískala přímý mandát evropských občanů. Spor se tak nevede mezi dvěma různými demokratickými legitimacemi, ale uvnitř téhož mocenského systému mezi dvěma centry institucionálního vlivu.

Borrell stojí ve výjimečné pozici i proto, že pět let seděl přímo uprostřed tohoto institucionálního střetu a sám zažil neustálé přetahování o to, zda evropskou zahraniční politiku řídí smluvně zakotvená Evropská služba pro vnější činnost, nebo Evropská komise pod vedením Ursuly von der Leyenové, která si od roku 2019 systematicky buduje vlastní geopolitickou agendu. V tomto souboji Borrell z velké části tahal za kratší konec, a právě proto má jeho současné vystoupení mimořádnou váhu. Když bývalý vysoký představitel veřejně prohlásí, že Komise překročila hranici danou evropskými smlouvami, nejde o běžný komentář, ale o výpověď člověka, který seděl přímo uvnitř systému a sledoval, jak se institucionální rovnováha v Bruselu postupně mění.

To zpětně dává červnovému úniku nový rozměr. Pokud Financial Times zvýhodňoval scénáře oslabující diplomatickou službu, zatímco Reuters více akcentoval pozici Kallasové, Borrellovo vystoupení naznačuje, že nemuselo jít jen o mediální konstrukci nebo izolovaný informační boj. Poprvé se veřejně začíná formovat tábor bývalých, a možná i současných evropských diplomatů, kteří jsou ochotni kritizovat Komisi otevřeně, nikoli pouze prostřednictvím anonymních citací. Politický význam této změny tak může být větší než samotný spor o kompetence.


Paradoxní přitom je, že z celé situace může do určité míry těžit právě Kaja Kallasová, aniž by sama musela vstoupit do první linie. Za ni promluvil její předchůdce, který už není svázán funkcí ani loajalitou vůči současnému vedení Komise. Šik zároveň upozorňuje na další podstatný paradox spojený právě s Kallasovou. Formálně je nejvyšší diplomatkou Evropské unie, přesto se z možná nejdůležitějšího diplomatického jednání své kariéry, tedy případných budoucích rozhovorů s Ruskem, z velké části vyřadila sama, a to především kvůli své dlouhodobě tvrdé rétorice vůči Moskvě, která je sice politicky jednoznačná, ale diplomaticky výrazně omezuje její schopnost vystupovat jako prostředník nebo vyjednavač.

Problémy se navíc neukazují pouze ve vztahu k Rusku. Ani ve vztahu k Washingtonu není situace výrazně lepší. Kallasová opakovaně veřejně kritizovala přístup administrativy prezidenta Donalda Trumpa k jednáním s Ruskem a po schůzce Trumpa se Zelenským dokonce prohlásila, že „svobodný svět potřebuje nového lídra,“ uvedla Kallasová. Symbolickým momentem se stalo i demonstrativní zrušení plánované schůzky s ministrem zahraničí Marcem Rubiem po jejím příletu do Washingtonu v minulém roce.

Závěr Šik formuluje ostře, ale přesně. Diplomat, se kterým jedna nebo druhá strana nechce jednat, jen obtížně může naplnit svou roli, protože diplomacie nestojí jen na správných hodnotách, ale také na tom, zda s vámi vůbec někdo chce usednout k jednacímu stolu.