Aktuální celoevropské dění má nejrůznější příčiny. Někde je to nezvládnutí post-koloniální migrační vlny, jinde ožebračování evropských farmářů nesmyslnou  eurounijní byrokracií, stejně jako téměř „stalinským“ plánem přetváření přírody, který je, podobně jako kdysi v Sovětském svazu, prezentován jako záchrana lidstva v prostorách od pólu až k pólu.

Na první pohled to není nic složitého. Oprášil se model listopadu 89 a resuscitovali se někteří zapomenutí přihlížitelé oněch slavných dnů konce minulého století. Přidala se nová jména všech, kteří předstírají, že u toho byli, a černou barvou se zakryla jména jiných tak dokonale, že to připomíná pověstné pracovní smlouvy pro Českou televizi, které se ve výjimečných případech dostaly na veřejnost. 

Na Martina Šmída, alias agenta Zifčáka, se dnes zapomnělo také, ale protože víme, že i stokrát opakovaná lež se stává pravdou, dovídáme se jména  stále se vracejících sedmi statečných, kteří vyháněli zbabělou  sovětskou armádu z Československa. Ta několikadenní doba nadechnutí, kdy se věřilo, že končí doba vlády jedné strany, se změnila v léta oslavování personální kontinuity zasvěcených  do generační výměny otců, synů a někde už i vnuků.

To, že vzpomínku na oběti z řad studentů  v roce 1939 uchovává jen několik starších členů akademické obce, a to ještě většinou z tohoto prostředí vyloučených, nikomu nevadí,  „Letenská kolonka“, její přepadení a odvlečení studentů do koncentračních táborů téměř zmizely z morálního horizontu. A pokud o tom někdo mluví, pak jenom v souvislosti se zneužitím zápisu českého policejního pochůzkáře, který se hodí k pomlouvání Milana Kundery z udavačství.

Ve vzpomínkách na všechny ta podzimní výročí bychom zaznamenat událost, o které si mnozí pamětníci myslí, že „tím to všechno začalo“. Byl to pověstný pochod studentů obývajících Strahovské koleje, postavené pro ubytování účastníků tehdy slavných spartakiád, které měly zatemnit vzpomínku na vlastenecké všesokolské slety. Byly postaveny narychlo a s tehdy pověstným stavebním šlendriánem. K němu patřily časté poruchy rozvodů elektrické energie a vody. Kolejní rada neúspěšně jednala s kdekým, až došlo poslední den v říjnu 1967 k srocení obyvatel kolejí, kteří se vydali v počtu okolo dvou tisíc směrem k Pražskému hradu. Jeho účastníci tvrdili, že nechtěli na Hrad, ale jen do středu Prahy. Měli ale zapálené svíčky a skandovali Chceme světlo! Podle jiných zdrojů Chceme více světla!

Na Hrad se tehdy nedošlo, ale cestou studenty napadla policie a podle hlášení jejích veřejných i tajných se vše považovalo za politickou provokaci. Studenti byli pronásledováni až do kolejí.  Ty byly  ještě druhý den přepadeny a v několika jejich místnostech a chodbách budovách došlo k dalšímu hrubému násilí. 

Této, z hlediska politického režimu v podstatě nedůležité záležitosti, předcházela letní bouřlivá jednání IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, pověstného hned několika kritickými a adresným vystoupeními vůči vedení strany a státu a několika jeho členů.

Navíc, počátkem listopadu, ve dnech výročí Velké říjnové revoluce,  zasedal ÚV KSČ a do jeho programu, nebo, lépe řečeno, do jeho kuloárových jednání,  se téma „Strahovských událostí“ dostalo. Už tedy jako „události“. Jednání ÚV bylo přes Vánoce na několik dní přerušeno a po jeho lednovém pokračování odstoupil z funkce generální tajemník strany Antonín Novotný, kterého nahradil Alexander Dubček. Po něm vyměnil Novotného  prezidenta generál Ludvík Svoboda, změnila se vláda a pokračoval tzv. polednový proces, který vyvrcholil invazí pěti armád zemí Varšavské smlouvy a následujícím pronásledováním nebo dvacetiletým zkoušením uchazečů o zaměstnání zda souhlasí nebo nesouhlasí se “vstupem“.  Tím se prokazovala loajalita a z první ruky máme informaci, jak předseda ZO KSČ na pražské AMU,  tuto otázku kladl někdy v roce 1987 u nástupního pohovoru do zaměstnání v tomto učilišti. A jen díky tehdejší velkorysosti rektora   Bojanovského se to přešlo mlčením.

Události, které začaly okolo poruchy rozvodů el-energie, jsou už dávno zapomenuty, stejně jako to, že se tak trochu proti všem možným stavebním předpisům a nařízením o několik let později postavily studentské koleje na nedalekém Větrníku.

Jak říkal klasik – to tak někdo způsobí situaci, odejde od toho, a ani neví, že způsobil situaci.

Snad by dnes mohlo být zajímavé vědět, kolik se v Praze postavilo pro pražské a přespolní  studenty  bydlení, kolik to stojí a kolik těch starých bylo z nejrůznějších důvodů privatizováno nebo zlikvidováno. Možná už to není důležité, ale až půjdou někteří studenti demonstrovat před ČRo a ČTv bylo fajné a pěkné, kdybychom věděli, zda nezačíná nějaký nový řetěz událostí, který se nám, podobně jako tolikrát v minulosti, ztrácí v nedohlednu.