Dějiny Francie znají mnoho náboženských sporů, ale jen málokterý zanechal tak bizarní stopu jako události kolem hrobu jáhna Françoise de Pâris. V lednu roku 1732 vydal francouzský král Ludvík XV. nařízení, kterým nechal uzavřít pařížský hřbitov Saint Médard. Důvodem nebyla epidemie ani nebezpečí zřícení staveb. Úřady se snažily zastavit proud tisíců lidí, kteří sem přicházeli kvůli údajným zázrakům.

François de Pâris zemřel již v roce 1727 ve věku pouhých sedmatřiceti let. Patřil k jansenistům, náboženskému směru zdůrazňujícímu asketický život, pokoru a přísnou morálku. Veškerý svůj majetek rozdal chudým, žil v mimořádné skromnosti a tvrdými formami pokání si podle mnoha historiků výrazně podlomil zdraví. Krátce po jeho pohřbu se začaly šířit zprávy, že lidé modlící se u jeho hrobu byli uzdraveni z vážných nemocí. Dochovala se svědectví o ochrnutých, kteří znovu chodili, o lidech tvrdících, že se jim vrátil zrak, nebo o nevysvětlitelném zmizení nádorů. Některé případy tehdy skutečně zkoumali lékaři a soudní komise, jejich závěry však nebyly jednoznačné.


Události postupně nabývaly stále dramatičtější podoby. Radikální skupiny jansenistických stoupenců začaly pořádat obřady připomínající ukřižování, při nichž docházelo k vážným zraněním. Roku 1736 bylo několik desítek účastníků zatčeno kvůli sebepoškozování a mrzačení. Francouzské úřady získaly dojem, že se náboženské nadšení mění v nebezpečné masové hnutí.

Pozoruhodný je také příběh právníka Louise Basila Carrého de Montgerona. Na hřbitov přišel jako skeptik, aby údajné zázraky vyvrátil. Po návštěvě však změnil názor a věnoval roky shromažďování svědectví. Výsledkem bylo rozsáhlé třísvazkové dílo dokumentující desítky případů údajných uzdravení. Král Ludvík XV. jeho knihu nepřijal jako důkaz, ale jako hrozbu. Montgeron skončil bez soudu ve vězení v Bastile.


Ani uzavření hřbitova však celé hnutí nezastavilo. Jeho příznivci se začali scházet v soukromých domech a jejich shromáždění pokračovala ještě několik desetiletí. Skotský filozof David Hume se o těchto událostech zmínil ve své slavné eseji O zázracích. Připustil, že svědectví pocházela od lidí považovaných za důvěryhodné, přesto je nepovažoval za dostatečný důkaz existence nadpřirozených jevů. Právě tento případ se stal jedním z nejznámějších střetů mezi vírou, racionalismem a rodícím se osvícenstvím.

Dodnes není jisté, jak velkou roli hrála náboženská extáze, psychologické mechanismy, sugesce nebo skutečně nevysvětlitelné události. Historici se shodují alespoň na jednom. Hrob neznámého pařížského jáhna dokázal na několik let zaměstnat lékaře, filozofy, soudce, duchovní i samotného francouzského krále. A nápis zakazující Bohu konat zázraky zůstává dodnes jedním z nejvtipnějších a zároveň nejvýmluvnějších symbolů evropských dějin.



Zdroje: 1. https://gallica.bnf.fr/; 2. https://www.britannica.com/biography/Francois-de-Paris; 3. https://plato.stanford.edu/entries/hume-religion/