Publicista a poradce ministra zahraničí Pavel Šik se pustil do nové evropské regulace obalů PPWR. Nařízení, které se od 12. srpna obecně používá, podle něj ukazuje širší problém evropského regulatorního prostředí. Kritizuje nejen nové povinnosti pro podnikatele, ale také způsob, jakým byla pravidla podle jeho názoru připravena a spuštěna.

„Jestli jste si mysleli, že přidělaná víčka nebo zákaz spalovacích motorů byly největší blbosti, které si Brusel dokázal vymyslet, a jestli jste dokonce začali věřit, že v Bruselu dochází k nějakému myšlenkovému posunu, mám pro vás špatnou zprávu,“ otevřel na Facebooku Šik svůj rozsáhlý příspěvek.

Podle něj se v době, kdy Spojené státy a Čína soustředí na umělou inteligenci, robotiku, energetiku a nové technologie, Evropská unie dál věnuje regulacím, které komplikují podnikání. Za aktuální příklad dává právě nařízení o obalech PPWR.

„Evropská unie svou nejnovější skvělou ideou v podobě nařízení o obalech PPWR právě předvedla učebnicový příklad toho, proč se z Bruselu stalo semeniště regulatorních blbostí. A tentokrát je to ještě lepší, oni dokázali odfláknout dokonce i samotnou regulaci,“ napsal Šik.

Za první ukázku problémů považuje pravidla týkající se chemických látek PFAS v obalech. Podle Šikova popisu PPWR stanovuje limity těchto látek a výrobci musí být schopni prokázat soulad. Kritizuje ale to, že podle něj současně nebyla k dispozici jednotná metoda, podle níž by laboratoře mohly splnění požadavků jednoznačně ověřovat.

„Výrobci tak mají prokazovat splnění požadavku, ale zatím nikdo neví, jak ho ověřit, protože laboratoře neví, jak to mají dělat ani to, které to dělat smí,“ tvrdí.


„Ne proto, že by nechtěli prodávat a využívat slavný evropský jednotný trh, kterým se Brusel tak rád ohání, ale protože jim Unie z jednotného trhu vyrobila administrativní noční můru,“ napsal Šik a s ironií dodal, že právě Němci mají podle něj jednu nepříjemnou vlastnost: předpisy se snaží dodržovat.

Šik následně vysvětluje mechanismus, který podle něj malé přeshraniční prodejce zasahuje. PPWR podle jeho popisu pracuje s vlastní definicí producenta, pod kterou může spadat také firma prodávající zabalené zboží na dálku přímo spotřebiteli v jiné členské zemi. Odkazuje přitom na článek 44 nařízení. Ten podle něj znamená, že producent spadající pod daná pravidla se musí registrovat v cílovém členském státě a plnit tam povinnosti spojené s rozšířenou odpovědností výrobce, tedy EPR.

„Článek 44 dokonce výslovně stanoví, že producent nesmí v daném státě obaly nebo zabalené výrobky uvádět na trh, pokud tam není registrován,“ upozorňuje Šik.

Praktický dopad ukazuje na příkladu české nebo německé rodinné firmy, která přes e-shop posílá jen několik balíků měsíčně zákazníkům do jiných členských zemí.

„Takže si představte českou nebo německou rodinnou manufakturu, která přes e-shop pošle pár balíků měsíčně zákazníkům do Rakouska, Francie nebo Nizozemska. Evropská unie jí právě vysvětlila, že jednotný trh sice nemá vnitřní hranice, zato může mít několik národních registrací, několik systémů EPR, několik sad administrativních povinností a příslušné poplatky,“ píše Šik.

Tím podle něj nové povinnosti nekončí. Šik se dostává k článku 45 odst. 3 PPWR, který podle jeho interpretace přidává další požadavek pro producenty prodávající přímo konečným zákazníkům v jiných členských státech.

„Producent prodávající přímo konečným zákazníkům v jiných členských státech má v každém takovém státě jmenovat zplnomocněného zástupce pro plnění povinností EPR,“ uvádí.


„Ano, čtete správně. Evropská unie, která třicet let prodává jednotný trh jako jeden ze svých největších historických úspěchů, tedy očekává, že majitel malé manufaktury večer po dokončení zakázky otevře evropskou legislativu, začne studovat odpadové právo země, odkud si někdo objednal jeho výrobek, zaregistruje se tam a ještě si tam sežene zástupce,“ napsal.

Nejde přitom podle něj jen o výrobce. Odkazuje také na EUobserver, který upozorňuje například na nezávislé vydavatele a malá nakladatelství napříč Unií.

Další část Šikovy kritiky míří na postup samotné Evropské komise. Tvrdí, že už v prosinci 2025 Komise pochopila problematičnost povinnosti zplnomocněných zástupců a navrhla její pozastavení pro část producentů až do 1. ledna 2035. Návrh se měl týkat producentů usazených v Evropské unii, zatímco producentům ze třetích zemí měla povinnost zástupce zůstat.

„Ne o tři měsíce, ne o rok. O téměř deset let,“ zdůraznil Šik.

Za podstatnou považuje časovou souvislost. Jestliže Komise ještě před plným náběhem pravidel navrhovala jednu z povinností odsunout téměř o deset let, znamená to podle něj, že sama věděla o vážných praktických komplikacích.

„Jinými slovy, ještě předtím, než PPWR začalo platit, sama Komise věděla, že jedna z povinností je tak problematická, že ji navrhla odložit skoro do poloviny příští dekády. Ale nějak se to nestihlo ani zastavit ani upravit,“ napsal Šik.

Do příběhu přidává také německý deník WELT. Podle Šikova popisu má nyní vysoce postavený unijní úředník prosazovat, aby členské státy problematické pravidlo prozatím neuplatňovaly a neukládaly sankce. Nařízení tedy podle něj platí, povinnosti existují, jedna z nich měla být odložena téměř o deset let, legislativní změna se však nestihla a nyní přichází snaha pravidlo fakticky nevymáhat.

„Takže si to shrňme. Nedokončené nařízení s chybějícími prováděcími předpisy platí, je v něm povinnost se registrovat v každé zemi, kam chcete prodávat a mít tam zástupce. Komise ví, že je to problém a s předstihem navrhne část požadavků odložit do roku 2035, ale odklad se nestihl a tak její anonymní úředníci nyní vyzývají členské země, aby nařízení zatím moc nevymáhaly,“ píše Šik.


Další paradox vidí v samotném důvodu, proč nové evropské nařízení vzniklo. Starší evropskou směrnici o obalech měla Unie podle Šika nahrazovat jednotným nařízením právě proto, že rozdílné národní předpisy fragmentovaly jednotný trh a zvyšovaly firmám náklady. Brusel se podle jeho popisu odvolal na článek 114 SFEU o fungování vnitřního trhu a vytvořil přímo jednotné nařízení. Výsledek ale podle Šika vede zpět k registracím a plnění povinností v jednotlivých členských státech.

„Jinými slovy, Brusel se rozhodl odstranit roztříštěnost jednotného trhu tím, že ho nejprve sjednotil v jednom evropském nařízení a následně ho povinně rozdělil zpátky do sedmadvaceti národních systémů. Kdyby to člověk napsal jako parodii na evropskou byrokracii, bylo by to příliš prvoplánové,“ napsal.

Šik v této souvislosti připomíná také Eurochambres, zastřešující evropskou obchodní komoru, která podle něj varovala, že nevyřešená povinnost zplnomocněných zástupců může malé podniky přimět přeshraniční prodej jednoduše ukončit. Zmiňuje také prezidenta Eurochambres Vladimíra Dlouhého, shodou okolností Čecha. Ten měl problém shrnout tím, že unijní legislativa, kvůli níž se producentům nevyplatí prodávat přes hranice, je v přímém rozporu s jednotným trhem.

„Takže bychom mohli říci, že Komise regulatorními blbostmi ničí vnitřní trh? Ale to už přece víme dávno,“ reagoval Šik.


„Rodinná manufaktura prodávající sto balíčků ročně do Francie nemá nic z toho. Prostě z důvodů vysokých nákladů Francii ze svého e-shopu bude muset odstranit. Unie a Komise tady zavedla nařízení, kde náklady na splnění jsou pro giganta zaokrouhlovací chybou, ale pro malého konkurenta důvodem opustit trh,“ napsal Šik.

V závěru svou kritiku PPWR rozšiřuje na celý způsob evropského rozhodování. Ironicky navrhuje, aby Brusel opět vytvořil pracovní skupinu, která bude dva roky zkoumat, proč evropské malé firmy nerostou, proč zaostává produktivita, zda není byrokracie překážkou podnikání, proč nefunguje jednotný trh, proč Spojené státy a Čína Evropě technologicky utíkají a kolik peněz si Unie musí vypůjčit, aby je dohnala. Podle Šika ale další velká analytická zpráva není tím, co Evropa potřebuje.

„Ne, my nepotřebujeme další Draghiho zprávu. Celý příběh PPWR totiž krásně ukazuje, proč je evropská byrokracie tak frustrující. Problém je totiž mnohem hlubší. Brusel vyrobil pravidlo, nedodělal instrukce, nedomyslel důsledky, navíc s předstihem zjistil, že je částečně problematické, dokonce navrhl odklad některých částí skoro o deset let, nedokázal vlastní chybu ale včas opravit a nechal systém naběhnout,“ shrnul Šik.

„To už není chyba v systému, to je chybný systém,“ uzavřel publicista Pavel Šik.