Předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl úplné zestátnění ČEZ dlouhodobě odmítá jako drahé a zbytečné. Argumentuje mimo jiné tím, že rizika dostavby Dukovan už byla oddělena do společnosti Elektrárna Dukovany II. Stát v ní získal přibližně osmdesátiprocentní podíl, zatímco ČEZ si ponechal zhruba dvacet procent. Právě tato konstrukce má podle zastánců současného modelu umožnit realizaci dvou nových dukovanských bloků bez nutnosti vykoupit všechny zbývající akcionáře mateřské společnosti. 

Minoritní akcionář ČEZ Michal Šnobr tuto argumentaci ostře odmítl. Na síti X označil Hamplovy důvody proti zestátnění za cíleně pokřivené a předsedu rozpočtové rady obvinil z neznalosti širšího prostředí energetiky i pravidel soukromého podnikání. Hamplův názor na budoucí vlastnictví ČEZ podle svých slov respektuje, jeho argumenty však považuje za zásadně chybné. Osobní tón reakce je mimořádně vyhrocený, jádrem sporu jsou ale dva konkrétní body: odpovědnost za jaderné investice a otázka, zda samotná společnost Elektrárna Dukovany II může státu pro další rozvoj jádra stačit.

První odmítaný argument zní, že minoritní akcionáři chtějí prodejem svých akcií státu, navíc za cenu zahrnující prémii, převést rizika jaderných investic na veřejný sektor. Šnobr namítá, že menšinoví vlastníci žádná investiční rizika na stát převést nemohou, nikdy takovou možnost neměli a ani ji mít nebudou. O strategických rozhodnutích ČEZ podle něj rozhoduje majoritní akcionář prostřednictvím valné hromady, jím většinově zvolená dozorčí rada a následně představenstvo společnosti.


Smyslem podnikání a správy soukromého kapitálu je podle něj zhodnocovat majetek a vytvářet zisk. Právě tento princip odvozuje ze zákona o obchodních korporacích. Politické přání státu samo o sobě podle Šnobra nemůže stačit k tomu, aby akciová společnost s menšinovými vlastníky převzala investici s neodpovídajícím výnosem a mimořádnými finančními riziky. Z tohoto pohledu není překážkou rozvoje jádra chování drobných akcionářů, ale samotný rozpor mezi veřejným strategickým zájmem státu a povinnostmi vedení obchodní společnosti.

Šnobr proto tvrdí, že při zachování současné podoby ČEZ se uvnitř skupiny žádná další velká jaderná elektrárna nepostaví. Nejde podle něj o neochotu minoritních akcionářů ani o jejich snahu přenést ztráty na stát. Rozhodující je, že vedení společnosti nemůže ignorovat návratnost projektu, jeho dopad na hodnotu firmy ani práva všech vlastníků. Chce-li stát realizovat strategické investice z důvodů energetické bezpečnosti, musí podle Šnobra převzít také plnou vlastnickou odpovědnost.

Úplné ovládnutí ČEZ má podle něj další význam při případné regulaci cen elektřiny. Šnobr připomíná energetickou krizi a daň z neočekávaných zisků, jejíž podobu dlouhodobě kritizuje jako zásah namířený především proti ČEZ a jeho minoritním akcionářům. V nynější reakci použil pro windfall tax mimořádně hrubé označení a Hamplovi přisoudil podíl na jejím prosazení. Podstatou jeho argumentu je, že stát tehdy nemohl přímo a bez právních komplikací ovlivnit hospodaření částečně soukromé společnosti, a proto zvolil mimořádné zdanění.

Zestátněný ČEZ by podle Šnobra umožnil státu reagovat na budoucí cenové krize přímočařeji, například změnou obchodní politiky nebo regulací cen elektřiny, aniž by se znovu uchyloval k mimořádné dani postihující také soukromé vlastníky. Energetika podle něj během následujících deseti až dvaceti let projde řadou prudkých změn a krizí. Současné otřesy spojené s Hormuzským průlivem proto chápe jen jako jednu z událostí, které mohou v budoucnu znovu postavit stát před potřebu rychle zasáhnout.

Druhým Hamplovým argumentem, který Šnobr napadá, je tvrzení, že pro dostavbu Dukovan postačuje oddělená společnost Elektrárna Dukovany II a kvůli ní není nutné zestátnit celý ČEZ. Stát v roce 2025 koupil přibližně 80 procent EDU II, jež má realizovat projekt dvou nových dukovanských bloků. Zbývající podíl drží ČEZ. Šnobr však tvrdí, že samotné právní oddělení investorské společnosti neřeší provozní, finanční ani personální provázanost nové výstavby se zbytkem skupiny. 

Poukazuje na postup Polska, Francie a nově také Švédska, kde stát při rozvoji jaderné energetiky podle jeho hodnocení přebírá výraznější vlastnickou a finanční roli. Tvrdí, že samotná EDU II nebude stačit ani pro hladkou evropskou notifikaci veřejné podpory, ani pro následnou realizaci výstavby. Vedle dvou velkých bloků v Dukovanech navíc podle něj nelze přehlížet možnou budoucí dostavbu Temelína ani projekty malých modulárních reaktorů, které označuje jako SMR 1, SMR 2 a SMR 3.

Za nelogický považuje model, v němž by ČEZ se soukromými investory nadále vlastnil šest stávajících jaderných reaktorů v Dukovanech a Temelíně, jejichž životnost se má na technologické i finanční úrovni prodlužovat až k osmdesáti letům, zatímco dva nové bloky by stavěla vlastnicky oddělená EDU II. České jaderné know-how je podle Šnobra soustředěné uvnitř ČEZ, je mimořádně vzácné a v praxi je nelze jednoduše rozdělit mezi několik oddělených společností.


Pokus o přísné oddělení stávajících elektráren, nových bloků, personálu a jaderného know-how by proto podle něj nevytvořil čistší a bezpečnější model. Naopak by přinesl další komplikace a v průběhu let mohl způsobit rozsáhlé hospodářské škody. Nový jaderný projekt totiž podle Šnobra nelze chápat jako samostatnou stavební zakázku odříznutou od desítek let zkušeností s provozem Dukovan a Temelína.

Zároveň odmítá představu, že by nákup minoritního podílu představoval pro stát jen nenávratný výdaj. V horizontu kratším než deset let podle něj nové jaderné bloky ještě nebudou v provozu a nevzniknou ani náklady v plném rozsahu budoucí výstavby. Hodnota dnešní investice do zbývajícího podílu ČEZ by se však měla státu z finančního hlediska bohatě vrátit prostřednictvím výnosů, dividend a plné kontroly nad aktivy skupiny.

Nevyřešené vlastnictví ČEZ nyní Šnobr označuje za budoucí fatální problém české energetiky. Spor podle něj nemá mnoho kompromisních řešení. Buď chce stát dlouhodobě rozvíjet velké jaderné zdroje, prodlužovat životnost současných reaktorů, stavět další bloky a připravovat malé modulární reaktory, a potom musí získat plnou kontrolu nad společností, v níž je soustředěno české jaderné know-how. Druhou možností je podle něj další rozvoj jádra odmítnout, čímž by zestátnění ČEZ ztratilo svůj hlavní smysl.

Právě proto v závěru obrací Hamplovu argumentaci proti jejímu autorovi. Jestliže podle Hampla stát nepotřebuje plně ovládnout ČEZ a pro stavbu nových bloků stačí EDU II, měl by podle Šnobra zároveň předložit jinou uskutečnitelnou podobu rozvoje české energetiky. Bez ní považuje odpor k zestátnění za faktickou podporu scénáře, v němž Česko od budování dalších jaderných zdrojů ustoupí. Hampla a další odpůrce úplného převzetí ČEZ proto provokativně označuje za „protijaderné aktivisty“, přestože oni sami své postoje tímto způsobem nevykládají.