A pozorní černoši (možná korektněji Afroafričané) si všimli, že k těm skříňkám chodí běloši, cosi zmačknou – a vylezou jim peníze. Zatímco když přišel ke boxu černoch, ať mačkal, co chtěl, nevylezlo z přístroje ani ň. Jasná rasová diskriminace. A výlohy se tříštily, auta hořela, honičky v ulicích zuřily.       

Podobně přemýšlí americký socialistický radikální aktivista Elias Rodriguez. Ten například podněcoval revoltu proti společnosti Amazon s tím, že firma přišla do Seattlu vydělávat velké peníze, o které se ale s místními černochy (možná korektněji Afroameričany) nijak nedělí. Elias byl organizovaným marxistou, podporovatelem (a sponzorem) Joa Bidena, stoupencem násilného hnutí Black Lives Matter.

Tahle Amerika možná loni v listopadu prohrála prezidentské volby, ale zcela určitě nezmizela, nezmizí a nijak se nemění, pokud se dokonce spíše ještě nezradikalizuje. Svědčil by o tom fakt, že tenhle Elias včera u židovského muzea ve Washingtonu zastřelil dva pracovníky izraelské ambasády. Protestoval tím prý proti protipalestinské politice Izraele.

Vlastně až do této vraždy nedělal nic, za co by ho mediální hlavní proud nechválil. Jeho výroky nebyly karikovány, překrucovány, dávány do uvozovek, byly přejímány prvoplánově všemi hlavními agenturami a redakcemi. Byl proti rasové a sociální nerovnosti. Ne „tvrdil, že je proti...“

Kde je líheň myšlení, že každý má právo na peníze druhých? Že rovnost se zajistí nikoli zrušením diskriminace, ale naopak jejím zavedením, otočením naruby a masivním přerozdělováním? V celém onom ohromném univerzitním, uměleckém, mediálním a aktivistickém prostředí. Tam tohle myšlení žije úplně přirozeně. V prostředí, které se vyžívá v nenávistném nálepkování čehokoli, co se pokrokovým aktivistům zdá údajně pravicové.

Ne, Amerika není daleko. Bojůvky neomarxistických radikálních aktivistů tu máme i u nás. Za přihlížení policie jsou schopny silou zmařit legální shromáždění lidí, kteří se provinili jen tím, že rodina s tátou, mámou a dětmi je pode nich dobrá věc.

Téměř celá kapacita tajných služeb v Československu před 100 či 90 lety byla koncentrována na sledování členů habsburské rodiny. Že by nám hrozilo existenční ohrožení úplně odjinud, to si příslušné orgány vůbec neuvědomovaly.

I dnes se šikanují údajní pravičáci, zatímco nám všude kolem rostou surové ultralevicové úderky. V médiích, sociálních sítích, v politice, na ulici. Neměli bychom si jich konečně začít všímat?