Svátek má: Mahulena

Politika

Velikost textu:

Proč bylo jednání o příměří na začátku ukrajinské války pohřbeno

Proč bylo jednání o příměří na začátku ukrajinské války pohřbeno

Máme-li odpovědět na otázku, co způsobilo, že ruská „speciální operace“ se změnila ve vleklou válku, musíme se vrátit na začátek, kdy se zdálo, že rozhovory o příměří poprvé od invaze 24.února 2022 nabývají reálné podoby, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Mojmír Grygar
17.listopad 2026 - 02:20

Stojí za to připomenout  mimořádnou událost, která  rázem zhatila naději na ukončení bojů. Ukrajinci  si z principiálních důvodů zakázali jakékoli další jednání s nepřítelem. Důvod? Rusové se dopustili  tak závažného válečného zločinu, že může být odčiněn pouze jeho porážkou na bitevním poli.

            
Stojí za to se dnes vrátit k této události, která je dnes  zapomenutá a při mírových  jednáních nehraje žádnou úlohu. V průběhu této války, které bylo možno zabránit aspoň  minimálním porozuměním pro bezpečnost Ruské federace a  pro občanská práva Rusů na východě země, se však stalo krveprolití, známé jako „masakr v Buči“, symbolem neústupnosti západních zemí a obětavosti ukrajinských obránců.  
           
Výsledkem této neústupnosti je nenapravitelné demografické poškození ukrajinského národa, které snad již ani nemůže být v plné míře odčiněno. (Odkazuji na  statistiky ukrajinských odborných institucí, které zprostředkuje The Economist). Také Rusku zasadila válka těžko zhojitelné rány – hrozí, že koncem století se počet obyvatel sníží na úroveň středně velikého národa. Stálo to v šechno za to? 


Připomeňme, co se tehdy v předměstí Kyjeva  událo?     

Ve vesnici Buča po odchodu ruských vojáků 30. března 2022 trvalo ukrajinským speciálním oddílům, které čistí navrácená území, několik dní, než vydaly zprávu o krutém, „ničím nevyprovokovaném násilí“ ruských barbarů. Vzpomínám na první video pořízené ukrajinskými zpravodajskými úřady. Úprava dějiště byla očividná: Tanky projížděly ulicí, kde byly po stranách pohozeny mrtvoly staršího data, nikde stopa krve, ani jedna nebránila nerušenému průjezdu vojenských vozidel. V té době Johnson, který již před ruským vpádem dodával Ukrajincům zbraně, kritizoval západní mocnosti z liknavosti a stupňoval útoky proti Rusku, dosáhl dalších sankcí a bezpodmínečné podpory Kyjeva západními mocnostmi. 

Jestliže Zelenskij krátce předtím poprvé projevil ochotu pokračovat v mírových jednáních (v tisku se objevila zpráva, že jeden z ukrajinských členů vyjednávajícího týmu byl na začátku zastřelen jako ruský špión), jestliže Putin souhlasil se stažením vojsk obkličujících Kyjev (od té doby se objevuje fáma, že Ukrajinci osvobodili hlavní město), potom se stalo krveprolití v Buči mezní událostí. Veškeré pokusy ukončit válku byly západními politiky a médii nadobro uloženy k ledu. Nedošlo k vyšetření výjimečné události, které  by bylo kryto nezávislými pozorovateli z OSN. Předseda této organizace Guterres bez váhání převzal v této věci západní stanovisko a odsoudil také pokusy ruských regionů získat autonomii, ač bylo zřejmé, že kyjevská  vláda porušovala práva mnoha milionů ruských občanů. 

Za těchto okolností bylo nemožné usednout k jednání u nezávislého stolu a vydat zprávu podle římského práva – audiatur et altera pars, vyslyšet i druhou stranu. Místo toho se zvedlo odsuzující xenofobní vysvětlení, které bylo již Rusům přišito v dobách Sovětského svazu –  jsou to barbaři ničeho se neštítící. Jako pseudodůkaz se uváděl například způsob, jakým Putin potlačil povstání islámských extrémistů v Čečně. 

Tehdy jsem ke svému zděšení zaznamenal, že se mezi našimi novináři, svedenými mohutnou antiruskou vlnou, našli jedinci, kteří měli pro zavádění středověkého islámského práva čečenskými separatisty jisté pochopení. Na otázku, proč režim, který i  spory mezi rodinami řešil popravami, v našem tisku nevyvolal zcela jednoznačné odsouzení, lze odpovědět starým úslovím:  Sdílí-li někdo k našemu nepříteli nepřátelství, stává se našim přítelem. (Připomeňme, jak se Hitlerovo Německo stalo za Adenaera podobným způsobem spojencem Západu proti Sovětskému svazu.)  Za zmínku také stojí, že někteří čečenští teroristé našli ochranu na Ukrajině; s kyjevskými patrioty je spojovala fanatická nenávist k Rusům.
            
Buď jak buď, po události v Buči se rozhořela dosud nevídaná informační bitva, v níž  Ukrajinci, podporovaní západními médii, získali převahu. Došlo k bleskové návštěvě  Zelenského u papeže Františka. Přivezl mu zakrvácený šátek z Buče a žádal soucit s  obětmi a odsouzení viníků. Byl to dobře vypočítaný efekt, protože Zelenskij věděl, že  papež Putina nedávno přijal v složité situaci a že papežův dar ruskému prezidentovi,      soška anděla Míru, byl dostatečně výmluvný.  

Co měl papež dělat? Sotva se po namáhavé cestě na vozíčku vrátil z Kanady, kde odprošoval indiánské děti  převychovávané, tj. likvidované, v církevních ústavech v době kolonizace, a již ho zvou do Buče, která se má stát jakýmsi poutním místem nepřátel Rusů všeho druhu. (Trosky autobusu z Buče vystavují v Berlíně na Kurfürstendamu, zřejmě je budeme vidět i v Praze u sochy sv. Václava.)  František již na počátku války prohlásil, že výzva ke zbrojení je šílenství, ale to nikdo z jeho vyzyvatelů nebere vážně – jsi představitelem nejmocnější církevní organizace světa, tak ukaž, jak posloužíš vlekoucí se válce tím, že podpoříš boj    Ukrajinců proti ruským útočníkům!  
            
Prezident Zelenskij, v zeleném tričku a se stále výraznějšími grimasami, v posledních relacích dospěl k prokletí   c e l é h o   ruského národa. Není to nic jiného než rasové pojetí zdiskreditované nacistickou ideologií. Paušální vyřazování ruského národa z civilizovaného světa se jak vejce vejci podobá antisemitismu hitlerovského ražení.  K tomuto antirusismu se u nás pohotově přihlásil Karel Steigerwald a další celebrity na  nejzazším pravém křídle. V  těchto dnech se k nim přiřadila ministryně Černochová  – ona nelituje mladou dceru ruského nacionalisty Dolgina, která zahynula při atentátu nastraženém proti jejímu otci; ona vítá smrt každého Rusa podporujícího válku na Ukrajině.  Ministryně, s oblibou trávící čas na střelnicích, se tím připojila k šiku ukrajinských nacionalistů, považujících teroristickou akci za legitimní projev běžné politické praxe.                                                     
Do podobné kategorie výroků patří výzva profesora Fukuyamy, který se stal  mediální hvězdou tím, že liberalismus amerického střihu prohlásil za konečnou metu pouti  lidstva za štěstím. Později přiznal, že trochu přestřelil, ale dnes je zase na koni – vítá  Ukrajince jako budoucí vítěze nad Ruskem a vyzývá Tchaj-wance, aby následovali jejich příkladu. Zmíněný výrok Fukuyamy nelze chápat jen jako výrok starého muže, jemuž    přeskočilo, nýbrž jeho postoj odpovídá stálé americká strategii, projevující se nejen pověstnými antičínskými výzvami Bannona, bývalého prvního Trumpova poradce, ale i provokativními návštěvami významných amerických politiků na Tchaj-wanu, kde místní politici s nostalgií vzpomínají na časy, kdy mezi lety 1949 a 1971 jejich předchůdci seděli  v OSN v křesle jako zástupci celé Číny. Západní návštěvy odštěpeného ostrova jsou určeny především domácímu zviditelnění politiků, kteří se představují veřejnosti válečnými  výkřiky ve stylu – my, obránci lidských práv, nedovolíme, aby ostrov okupovala kontinentální Čína, půjdeme statečnému ostrůvku na pomoc a ve válce zvítězíme! Tato  silácká gesta, opírající se zřejmě o dobrozdání umělé inteligence, nelze brát vážně. 

Co lze  říci o výsledku simulace americko-čínské války, provedené Centrem pro strategické a mezinárodní studie“ (CSIS), podle které „by se sice  Američanům v případě války o Tchaj-wan mohlo podařit nad Čínou zvítězit  či dosáhnout patu, přišli by však o stovky letadel  a desítky lodí, nemluvě o statisících obětí...“  Zpráva končí tím, že by to mělo  „potenciální  dopady na schopnost USA projektovat svou moc v cizině“, a země jako Rusko či Írán „by povzbudilo využít americké slabosti“. Jak máme takový vykastrovaný výsledek simulace příští války s Čínou hodnotit? Jestliže si CSIS představuje střet s asijskou velmocí jako     něco přirozeného a nevyhnutelného a že tuto válku  americká velmoc nemůže prohrát,  pak to není nic jiného než sebeklam, plácnutí do vody. Všimněme si také, že američtí stratégové na prvním místě uvádějí ztráty letadel a lodí a že statisícové ztráty lidí uvádějí  relativizujícím úslovím „nehledě na“. 

            
Vraťme se k událostem v Buči. Pokud jsem sledoval výsledky vyšetřování této  mimořádné události, nikde jsem nezaznamenal, proč právě v předměstí Kyjeva došlo na války k takové eskalaci násilí. Oficiální ukrajinské vysvětlení je jednoduché – je to  důsledek krutosti, která je ruskému etniku vlastní. Tento názor je těžké vyvracet někomu  kdo je ve vleku xenofobní pověry. Z množství informací a dat, která jsem od počátku války sledoval, mě zaujala zpráva o tom, jak správa města v době blížící se ruské přesily nařídila otevřít zbrojnice a nazdařbůh rozdávala pušky dobrovolníkům. Není třeba mít mnoho představivosti, abychom odhadli zděšení ruských vojáků, když tito zjistili,  že jsou ostřelováni civilisty. Je také ve zprávách o krveprolití patrné postupné zvyšování počtu  obětí masakru. Přitom je zřejmé, že vyšetřování a dokumentace jednotlivých případů nemůže být v dané situaci objektivně ověřována. Vzdáleně to připomíná, jak vzbouřenci v  Kosovu v době rozpadu Jugoslávie falšovali oběti srbského násilí, aby dokázali, že  Miloševičovi vojáci páchají válečné zločiny.   Masakr v Buči se odehrával za zcela jiných  podmínek, ale je zřejmé, že politický tlak šel jednoznačně na ruku jedné straně. Cožpak si  mezinárodní  někdo troufl pochybovat o datech, které předkládají ukrajinské vojenské a civilní     instance? Nestranný pozorovatel se stěží ubrání dojmu, že západní stretégové chěli stůj     co stůj zabránit, aby ukrajinsko-ruská mírová jednání nevedla k rychlému ukončení války.  Kdo chce psa bít, hůl si najde.       
                        
Co říci na závěr? Z hlediska vojenského tato epizoda neznamenala žádný mezník, ale jako událost v mediální válce se stala velkým vítězstvím Ukrajinců. Jisto je, že každá strana  zveličuje ztráty nepřítele a své neúspěchy zmenšuje nebo přikrašluje. Dobře to vyjádřil Orwell, když za války komentoval zprávy německé i britské; cifrám z bojiště nevěřil – Hitlerovi ze zásady, britským, protože k vládě konzervatistů měl dost výhrad.        
Pokud jde o zamlčování nebo přepínání důležitých informací ze strany ukrajinské a  ruské, pak mají kyjevští novináři bezpochyby prvenství. (1) O to se postarala  zpráva o  takzvaném  Kyjevském strašidle vysílaná krátce po začátku invaze. Video, které získalo na  Tik Toku půl milionů diváků a na Twitteru 160 milionů čtenářů, ukazovalo udatného ukrajinského pilota, který během jednoho dne sestřelil 6 ruských letadel. Brzy se ukázalo, že záběr z husarského kousku byl převzat z jedné počítačové hry. (Cituji podle článku v rumunském  časopise Social Sciences end Education Review. Vol.9/1, 2022.)
            
O skutečném průběhu a příčinách masakru v Buči se veřejnost dozví až po válce,  kdy zmizí důvody, proč západní stratégové využívali všech prostředků, aby ruskému  medvědovi pořádně vyprášili kožich. Cožpak to nestálo paní Viktorii Nulandové, pověřené na ministerstvu obrany (dnes války) řešit „ruskou otázku“, mnoho času, sil a peněz, než  se podařilo  získat Ukrajincům oddechový čas (šlo o porušení Minských dohod), aby     sepřipravili se na válku, malou i velkou. Také bylo nutné Putina popudit a vylákat k invazi.


Biden si  pospíšil, když Putina ještě před invazí ujistil, že do možného válečného konfliktu nebudou Spojené státy za žádných okolností posílat své hochy.   Pokud jde o paní Nulandovou, byla na tuto misi předurčena svými prararodiči  Nudelmanovými, kteří pocházeli z Bessarabie a o Rusku a  Rusech nebyli s to říct nic     pěkného. Podpořil to také její muž Robert Kagan, politik, člen téže etnické skupiny, jehož  prarodiče pocházeli z Litvy a antirusismus mu tedy nemuseli vštěpovat žádným politickým školením.

Poznámka
1)    V článku v The Economist,  uveřejněném o čtyři roky později  7. 11. 2026, čteme, že Zelenského odhad padlých ukrajinských vojáků 50 000 se rovná pouze jedné třetině nezávisle stanoveného počtu 150 000.

 
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)



Obáváte se, že Rusko v nejbližších měsících podnikne agresivní akci proti některé ze zemí NATO?

Ano
transparent.gif transparent.gif
32%
Ne
transparent.gif transparent.gif
39%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
29%