Administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa podle části geopolitických analytiků postupně opouští dosavadní model otevřené konfrontace s Ruskem a nahrazuje jej mnohem promyšlenější strategií ekonomického, diplomatického a bezpečnostního vytlačování Moskvy z klíčových regionů světa. Zatímco v době prezidenta Joe Bidenadominovala přímá podpora Ukrajiny a sankční tlak, nynější přístup je podle kritiků založen na systematickém rozkladu ruských vazeb v postsovětském prostoru, na Blízkém východě, v Africe i v Latinské Americe.

Podle serveru Naked Capitalism se jedná o jakousi modernizovanou verzi Reaganovy doktríny z osmdesátých let, jejímž cílem bylo zatlačovat sovětský vliv po celém světě a vyčerpávat Moskvu nepřímými konflikty, ekonomickým tlakem a podporou regionálních protivníků Kremlu. Dnes se však situace odehrává v mnohem složitějším prostředí multipolárního světa, kde Spojené státy už nejsou jediným neomezeným hegemonem a kde významnou roli hraje také Čína.

Právě zde se podle autora článku objevuje zásadní rozdíl mezi politikou vůči Pekingu a politikou vůči Moskvě. Čína je vnímána jako hlavní ekonomický rival Spojených států, jehož růst je třeba brzdit omezením přístupu ke zdrojům, technologiím a strategickým obchodním trasám. Rusko je naopak považováno spíše za geopolitického soupeře, jehož vliv je možné oslabovat postupným rozkladem jeho alianční sítě.

V článku se objevuje mimořádně ostrá formulace, že cílem nové americké strategie je zatlačování ruského vlivu po celém světě. Tento přístup podle kritiků nesměřuje pouze k oslabení Kremlu, ale také k vytvoření podmínek, které by přinutily prezidenta Vladimira Putina přijmout pro Moskvu nevýhodnou dohodu o Ukrajině.

Server Naked Capitalism připomíná, že Trump již dříve navrhoval zmrazení konfliktu na Ukrajině. Moskva to však odmítla, protože podle Kremlu takové řešení neřeší „kořenové bezpečnostní problémy“, především otázku rozšiřování NATO a bezpečnostní architektury ve východní Evropě. V tomto bodě se ukazuje zásadní problém celé strategie. Washington podle kritiků nechce ustoupit v otázce NATO, zatímco Moskva odmítá přijmout situaci, která by dlouhodobě oslabila její bezpečnostní postavení.


Mezi prvními příklady je uváděna situace ve Venezuele. Caracas byl po mnoho let jedním z nejbližších spojenců Moskvy v Latinské Americe a zároveň významným energetickým partnerem Číny. Jakmile však Washington zesílil tlak na režim prezidenta Nicoláse Madura, začalo být zřejmé, že Spojené státy chtějí oslabit nejen samotnou Venezuelu, ale i ruskou a čínskou přítomnost v regionu.

Podobně je interpretována i situace kolem Íránu. Třetí válka v Perském zálivu, o níž autor píše, není podle něj izolovaným konfliktem, ale součástí širšího řetězce kroků směřujících k omezení ruského i čínského vlivu na Blízkém východě. Západní tlak na Teherán totiž současně komplikuje ruské strategické plány a oslabuje jednu z nejdůležitějších protiváh amerického vlivu v regionu.

Nová hra o postsovětský prostor

Ještě zajímavější je však podle analytiků vývoj v postsovětském prostoru. Spojené státy zde postupují mnohem opatrněji než v devadesátých letech, ale zároveň systematičtěji. Cílem už není přímé rozšiřování americké vojenské přítomnosti, ale vytváření ekonomických, logistických a politických vazeb, které postupně omezují závislost jednotlivých zemí na Rusku.

Velkou pozornost vzbudilo zejména sbližování Arménie a Ázerbájdžánu pod americkým dohledem. Obě země souhlasily s obchodním koridorem kontrolovaným Spojenými státy, který může současně sloužit jako logistická trasa pro západní vliv podél jižního okraje Ruska. To je mimořádně citlivá otázka, protože Kavkaz byl po desetiletí považován za prostor dominantního ruského vlivu.

Dalším příkladem je Kazachstán, který začal jednat o těžbě strategických surovin a oznámil plány na výrobu munice podle standardů NATO. Takový krok je z pohledu Moskvy alarmující. Rusko totiž dlouhodobě považovalo Střední Asii za bezpečnostní nárazníkové pásmo a ekonomický prostor, kde si chce zachovat rozhodující vliv.

Ještě citlivější je otázka Běloruska. Minsk byl po léta nejbližším spojencem Moskvy v Evropě a klíčovým článkem ruské vojenské strategie proti NATO. Jakmile se však začaly objevovat zprávy o kontaktech mezi Washingtonem a běloruským vedením, okamžitě se rozšířily spekulace o možném pokusu oddělit Bělorusko od Kremlu. Takový scénář by znamenal zásadní strategickou porážku Moskvy.

Zde je třeba připomenout, že Spojené státy v minulosti opakovaně využívaly podobnou taktiku. Už během studené války Washington podporoval regionální rivaly Sovětského svazu, ekonomicky vyčerpával Moskvu a snažil se rozbíjet její alianční systém. Rozdíl je pouze v tom, že dnešní svět je mnohem propojenější a ekonomické vazby jsou často důležitější než samotná vojenská síla.

Právě to činí současnou strategii nebezpečnou. Pokud by totiž Rusko skutečně začalo ztrácet své partnery v postsovětském prostoru, mohlo by dojít k postupnému oslabování jeho ekonomického i bezpečnostního postavení bez jediné přímé vojenské konfrontace mezi NATO a Ruskem.

Afrika, Balkán a Latinská Amerika pod tlakem

Tlak Washingtonu se netýká pouze postsovětských republik. Na seznamu zemí, kde mají Spojené státy podle autora „zatlačovat ruský vliv“, se objevují také Srbsko, Kuba, Sýrie, Libye nebo státy Sahelu, tedy Mali, Burkina Faso a Niger.


Kritici této politiky však upozorňují na mimořádně nebezpečný aspekt celé situace. Čím více bude Washington tlačit na ruské spojence, tím více může Moskva získat pocit, že už nemá co ztratit. A právě podobné psychologické momenty často v historii vedly k eskalaci konfliktů mezi velmocemi.

Někteří analytici zároveň upozorňují, že Spojené státy mohou podceňovat schopnost Ruska adaptovat se na dlouhodobý tlak. Moskva už po roce 2022 výrazně přesměrovala obchodní vztahy mimo Západ, posílila vazby s Asií a investovala do domácí výroby. Rusko sice technologicky zaostává, ale díky rozsáhlým přírodním zdrojům dokáže podle mnoha ekonomů fungovat relativně soběstačně.

To však neznamená, že současná strategie nebude účinná. Pokud se Washingtonu podaří postupně oslabit ruské vazby v Eurasii, Africe i Latinské Americe, může být Kreml nucen čelit mnohem širšímu geopolitickému tlaku než dosud. A právě v tom spočívá největší nebezpečí celé nové doktríny. Nejde totiž o jednu válku ani o jednu krizi. Jde o dlouhodobou globální přestavbu mocenských vztahů, která může trvat celé desetiletí.

Zaznívá i mimořádně tvrdé varování, že Rusko může postupně přijít o všechny své současné partnery. Pokud by se takový scénář skutečně naplnil, nešlo by pouze o diplomatickou porážku Moskvy, ale o zásadní proměnu celého geopolitického uspořádání světa.

Server Naked Capitalism také upozorňuje i na možnost určité dohody mezi Washingtonem a Moskvou, která by část tohoto tlaku zmírnila. Jenže právě zde se ukazuje hluboká nedůvěra mezi oběma stranami. Kreml nevěří, že by Spojené státy byly ochotny respektovat ruské bezpečnostní zájmy, zatímco Washington odmítá uznat ruské sféry vlivu. A dokud bude tato nedůvěra pokračovat, bude se geopolitický tlak dále stupňovat.