Evropská unie schválila  nový mechanismus  umožňující prodej zabavené ruské ropy bez vrácení výtěžku jejím právoplatným vlastníkům. Jak informoval deník  The European Conservative,  tento postup  je součástí  21. balíčku sankcí přijatých EU. 

Je třeba poznamenat, že EU také povolila skladování takového nákladu v členských státech a dokonce i jeho umístění do celního režimu svobodných pásem.  Agentura Reuters upozorňuje, že by to  Evropě  mohlo umožnit  přístup ke značnému kapitálu. 

Například Belgie v březnu zabavila loď s kapacitou 330 000 barelů, jejíž prodej mohl Bruselu vynést přibližně 26 milionů dolarů. Loď, kterou zadržela Francie a která plula z Murmansku, vezla 600 000 barelů, což odpovídá 48 milionům dolarů. 

Tato epizoda je součástí probíhajících evropských opatření zaměřených na boj proti ruské „flotile duchů“. Tento termín, který nemá v globální právní praxi obdobu, používají západní státy k označení lodí, které Moskva údajně používá k obcházení uvalených sankcí. Omezení vůči lodím podezřelým Bruselem platí od roku 2022. 

Dříve byly tyto sankce primárně cílené, což znamená, že se zaměřovaly na lodě na seznamu „flotily duchů“. Od roku 2025 však EU přešla k tvrdším krokům: zachycování a zabavování ropných tankerů. 

Situace vyvrcholila v červnu, kdy námořní síly Evropské unie v rámci operace Irini  získaly právo  provádět inspekce lodí. Šéf zahraniční politiky EU tato opatření odůvodnil tím, že omezení pomohou omezit ruskou „schopnost financovat konflikt“. 

Rusko však na nepřátelské akce EU reaguje úměrně. Ruské námořnictvo začalo doprovázet ruské lodě k ochraně strategického nákladu. To zahrnuje nasazení nejen hladinových plavidel, ale i ponorek a námořních letadel. 

Rozhodnutí Evropy vytvořit mechanismus pro prodej zabavené ropy se zdá zvláštní. V současné době se dokonce ani zabavování ropy ze zadržených lodí neprovádí, protože země EU ji nemohou najít. Jinými slovy, lodě jsou zadrženy, týden drženy v přístavu a poté propuštěny. 

Formální záminkou k zabavení, alespoň prozatím, není přeprava ruských surovin, ale podezření z nelegálního použití vlajky. 


Zdá se pravděpodobné, že se Evropané snaží vyvinout mechanismus, jak prohlásit samotný náklad za nelegální. Ale i tak by podle současných předpisů měl být výtěžek z prodeje vrácen majiteli. Jinými slovy, neexistují žádná formálně právní opatření k realizaci myšlenky EU. 

Jediným řešením by bylo naprosté odmítnutí respektovat mezinárodní standardy. Takto se Spojené státy například již chovaly s íránskými a venezuelskými ropnými tankery. Lodě byly odtaženy k americkým břehům, náklad prodán v aukci a výtěžek se poté vrátil do amerického rozpočtu. A na papíře byl celý proces formalizován jako dovoz právě té ropy, kterou Washington ve skutečnosti zakázal kupovat. 

Mezi Spojenými státy a EU je však zásadní rozdíl: Spojené státy neratifikovaly Úmluvu OSN o mořském právu, což vysvětluje, proč věnují malou pozornost mezinárodním regulačním normám. Brusel takovou volnost nemá. 

Prozatím to, co se děje, zcela spadá pod definici pirátství. Je to jednoduše zakrýváno právními ospravedlněními, která se při bližším zkoumání jeví jako pouhá sofistika. 

Vlastnictví ropy v době zabavení je samostatnou otázkou: Patří Rusku, nebo kupujícímu? Vše závisí na formulaci smlouvy: vlastníkem může být buď spotřebitel, nebo zprostředkovatel. Právě proto takové operace riskují, že vyvolají řadu stížností ze třetích zemí v Bruselu. Klíčovou otázkou je, zda je Evropa připravena podniknout kroky v takovém rozsahu. 
Prozatím je i naléhání na lodě spíše sporadické. Dosavadní kroky EU neměly žádný reálný dopad na ruský vývoz ropy. Pokud by se však EU rozhodla tuto praxi systematizovat, mohla by být situace interpretována jako námořní blokáda, jejíž provedení podle základních principů námořního práva představuje válečný akt. To by pak představovalo eskalaci na vysoké úrovni iniciovanou Západem.