Evropská unie zažívá pozoruhodný politický obrat. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová vítá nové nástroje pro rychlejší deportace nelegálních migrantů, rozšíření detenčních možností i vznik takzvaných návratových center mimo území Evropské unie. Ještě před několika lety však stejné evropské instituce prosazovaly zcela opačný přístup. Důraz byl kladen na přijímání migrantů, přerozdělování mezi členské státy a hledání mechanismů, jak usnadnit jejich integraci do evropské společnosti.

Právě v tom spočívá jeden z největších paradoxů současné evropské politiky. Brusel dnes představuje jako řešení opatření, která by byla ještě nedávno označována za nepřijatelná, příliš tvrdá nebo odporující evropským hodnotám. Změna však nepřišla sama od sebe. Vynutila si ji realita, která začala narážet na politické i společenské limity.

Voliči a debata, kterou Brusel nechtěl vést

Evropský parlament tento týden schválil novou legislativu umožňující členským státům urychlit návraty migrantů, rozšířit možnosti jejich zajištění a vytvářet návratová centra mimo území Evropské unie. Návrh podpořilo 418 poslanců, proti hlasovalo 218.


V Itálii, Rakousku, Německu, Nizozemsku, Belgii i Francii posilují strany, které staví svou politiku na důslednější ochraně hranic a omezení nelegální migrace. Téma, které bylo ještě nedávno označováno za okrajové nebo populistické, se dostalo do samotného centra evropské politiky.

Není náhodou, že k obratu dochází právě nyní. Evropská veřejnost totiž stále častěji spojuje migrační politiku nejen s otázkami bezpečnosti, ale také s dostupností bydlení, sociálními výdaji, kapacitou školství, zdravotnictví a schopností států zvládat integraci nově příchozích.

Řada evropských vlád zároveň čelí rostoucí nedůvěře občanů, kteří mají pocit, že o zásadních změnách ve společnosti nikdy nebyli skutečně dotázáni. Právě tento pocit odtržení politických elit od veřejnosti se stal jedním z motorů vzestupu protestních a vlastenecky orientovaných stran.

Politická odpovědnost nezmizí změnou rétoriky

Největší otázkou však není samotná změna migrační politiky. Tou je otázka politické odpovědnosti. Evropská lidová strana, jejíž součástí je i Ursula von der Leyenová, patřila po mnoho let mezi hlavní zastánce společného evropského přístupu k migraci. Společně se socialisty, liberály a zelenými podporovala migrační pakt, systém sdílené odpovědnosti a mechanismy přerozdělování migrantů mezi členské státy.

Země, které prosazovaly tvrdší ochranu hranic nebo odmítaly povinné migrační kvóty, byly často vystavovány politickému tlaku. Maďarsko či Polsko se opakovaně dostávaly do střetu s Evropskou komisí právě kvůli odlišnému pohledu na migraci.


To samozřejmě neznamená, že Evropa nemá právo své politiky korigovat. Schopnost přiznat chybu a reagovat na nové okolnosti je součástí demokratického rozhodování. Problém však nastává ve chvíli, kdy se političtí představitelé snaží vystupovat jako zachránci před problémy, které sami pomáhali vytvářet.

Právě tento rozpor může být jedním z rozhodujících témat příštích evropských voleb. Voliči totiž nebudou posuzovat pouze nové návrhy. Budou také hodnotit, kdo nesl odpovědnost za politiku posledních deseti let.

Migrační krize už dávno není pouze otázkou počtu příchozích. Stala se testem důvěry mezi evropskými občany a institucemi. A právě tato důvěra je dnes možná v ještě větším ohrožení než samotný evropský migrační systém.



Zdroje: 1. The European Conservative – Von der Leyen Wants To Deport Migrants Her EU Policies Helped Bring In⁠; 2. European Commission – EU Pact on Migration and Asylum⁠; 3. European Parliament – Return Regulation and Migration Policy Reform