Vláda tak stojí před otázkou, kterou politická prohlášení nevyřeší. Pokud odmítá návrat ruských reprezentací a současně podporuje samostatnost sportovních svazů, musí také vysvětlit, jakou konkrétní právní a diplomatickou pomoc jim nabídne při případném sporu s IIHF. Hadamczik 3. listopadu oznámil, že český hokej nebude nastupovat proti Rusku. Připojil se k Finsku, Švédsku, Norsku, Dánsku a Lotyšsku. Později obdobný postoj vyjádřily další evropské federace. Důvodem je pokračující ruská agrese proti Ukrajině a odmítání návratu ruských reprezentačních týmů na světové šampionáty.


Tento postoj má své právní i sportovní opodstatnění. Národní federace jsou samostatnými organizacemi a musí respektovat pravidla mezinárodních soutěží. Problém však spočívá v tom, že tato pravidla mohou český hokej za bojkot potrestat. Z politického hlediska vzniká nepříjemná situace. Ministr může veřejně vystupovat proti návratu Ruska, aniž by jeho úřad bezprostředně nesl sportovní následky. Svaz, který stejný postoj promění v konkrétní rozhodnutí nenastoupit k utkání, se vystavuje disciplinárnímu řízení.

Odmítnout ruskou účast na tiskové konferenci je něco jiného než odmítnout zápas na mistrovství světa. V prvním případě následují politické reakce, ve druhém mohou přijít pokuty, kontumace a zásah do výsledků reprezentace. Hadamczik přitom nežádá pouze další veřejné odsouzení ruské agrese. Chce, aby vláda svazu poskytla konkrétní právní oporu. Přijetí státního zákazu by automaticky nezaručilo beztrestnost vůči IIHF, mohlo by však změnit právní argumentaci české strany. Vláda zatím nenabídla veřejně doložené řešení, které by tento problém odstranilo.

Lotyšsko přijalo zákon. Česká vláda se k němu nemá

Zajímavé srovnání nabízí Lotyšsko. Jeho parlament již 1. února 2024 schválil změnu sportovního zákona, která národním reprezentacím v kolektivních sportech zakazuje nastupovat proti týmům Ruska a Běloruska. Zákaz platí také tehdy, pokud tyto týmy vystupují pod neutrálním označením. Lotyšské federace se proto mohou při odmítnutí utkání odvolávat na závaznou vnitrostátní právní úpravu. Ani tento zákon však sám o sobě nezaručuje, že mezinárodní federace nemůže uložit sankci.

Česká republika se vydala jinou cestou. Od 6. září 2023 platí vládní usnesení č. 683, které zakazuje účast ruských a běloruských reprezentací na sportovních akcích pořádaných na českém území. Současně omezuje účast českých reprezentantů na soutěžích konaných v Rusku a Bělorusku. Český stát tedy umí zakázat účast ruských týmů na domácích turnajích, ale českým reprezentacím nestanovuje obdobný zákaz utkání s Ruskem v zahraničí. Tento rozdíl je zásadní.


Zcela odlišná situace může nastat na květnovém mistrovství světa mužů v Německu. Tam česká vláda nerozhoduje o vstupu ruských hráčů na území pořadatelského státu. Pokud IIHF Rusko zařadí do turnaje a česká reprezentace proti němu odmítne nastoupit, půjde především o spor mezi národním svazem a mezinárodní federací. Takový problém nelze vyřešit českou vízovou politikou. Opozice proto otevřela možnost zákonné úpravy po lotyšském vzoru. Piráti chtějí připravit návrh, který by českým reprezentacím zakázal zápasy proti ruským týmům. Podobné řešení by znamenalo zásadní změnu dosavadního přístupu státu ke sportovním federacím. Šťastný jej však odmítá. Zůstává tak otevřené, zda vláda dokáže najít jiný nástroj, který českému hokeji nabídne alespoň předvídatelný postup při případném disciplinárním řízení.

IIHF čelí odporu svazů i sponzorů. Česko potřebuje jasný postup

Současný spor vyvolalo rozhodnutí CAS z 30. října, kterým arbitráž zrušila vyloučení ruských reprezentací z pěti světových šampionátů v sezoně 2026/2027. Soud dospěl k závěru, že IIHF nepředložila dostatečné důkazy o bezpečnostních rizicích, které by podle jejích vlastních pravidel odůvodňovaly pokračování zákazu. Neřešil však podmínky případného neutrálního statusu ani organizační důsledky návratu ruských týmů. Samotná IIHF s verdiktem nesouhlasí. Ve stanovisku ze 7. listopadu přiznala, že musí rozhodnutí respektovat, současně však hledá způsob, jak zajistit bezpečnost účastníků a finanční stabilitu soutěží.


Zásadní je také postup ostatních států. Kanadský premiér Mark Carney oznámil, že ruským a běloruským reprezentantům nebude umožněna účast na prosincovém juniorském mistrovství světa v Kanadě. V řadě evropských zemí se proti návratu Ruska stavějí hokejové federace, pořadatelé i komerční partneři. Česká vláda však zatím nedokázala představit jednotný veřejný postoj ke všem důsledkům návratu Ruska.

Premiér Babiš a ministr Šťastný verdikt arbitráže kritizovali. Předseda Sněmovny Tomio Okamura naopak zdůrazňuje, že sportovci nemají být trestáni za politická rozhodnutí představitelů svých států. Ministr dopravy Ivan Bednárik se rovněž vyslovil pro oddělení sportu a politiky. Prezident Petr Pavel odmítá, aby ruští reprezentanti během pokračující války vystupovali pod státní vlajkou. Rozdílné postoje ukazují, že česká politická reprezentace dosud nemá společně formulované řešení, které by odpovídalo jak zahraničněpolitickému postoji státu, tak závazkům sportovních organizací.


Autonomie sportovních organizací je důležitým principem. Nemůže však nahrazovat politickou odpovědnost státu za jeho vlastní zahraničněpolitická rozhodnutí a za způsob, jakým při jejich prosazování spolupracuje s reprezentacemi. Současná situace má jednoduchý, ale nepříjemný důsledek. Vláda veřejně odmítá návrat ruských reprezentací, český hokej odmítá proti Rusku nastoupit, ale případné sportovní sankce budou směřovat především na svaz. Ministr Šťastný má právo odmítat zákonný zákaz zápasů. Stejně tak však musí vláda vysvětlit, zda existuje jiný způsob, jak českým reprezentacím pomoci v situaci, kterou samy nezpůsobily.

Bez konkrétní dohody mezi vládou, hokejovým svazem a zahraničními partnery zůstane odpovědnost za případný bojkot rozdělená velmi nerovnoměrně. Politici budou obhajovat své postoje, zatímco český hokej může čelit jejich praktickým důsledkům.