Na začátku roku 1910 zasáhla Paříž jedna z největších povodní v její moderní historii. Po týdnech vydatných dešťů a nasycení půdy začala hladina Seiny prudce stoupat. Dne 28. ledna dosáhla u mostu Pont d’Austerlitz přibližně 8,6 metru, tedy hodnoty, která se dodnes používá jako připomínka toho, čeho je řeka protékající francouzskou metropolí schopna.

Voda se však nechovala tak, jak by si člověk při slově povodeň představoval. Nevalila se pouze přes nábřeží. Do města pronikala také kanalizací, tunely, sklepy a podzemními prostory. Na některých místech se tak objevila voda i daleko od samotného koryta řeky.

Paříž byla už tehdy moderním velkoměstem s metrem, elektrickými rozvody a rozsáhlou sítí podzemních prostor. Právě tato infrastruktura se během katastrofy stala její slabinou. Voda zaplavovala tunely vznikajícího metra, podzemní chodby i technické šachty a postupně vyřazovala z provozu části dopravy a veřejných služeb.

Zvláštní problém představovaly sklepy. Pařížské domy, restaurace, hotely a obchodníci v nich uchovávali zásoby potravin a samozřejmě také vína. Když do podzemí pronikla voda, začaly se sudy uvolňovat, lahve se převracely a část uskladněného vína se dostávala do povodňové vody.
Dobové fotografie ukazují město, které působí téměř neskutečně. Elegantní Pařížané v dlouhých kabátech a kloboucích se pohybují po provizorních dřevěných lávkách, zatímco pod nimi stojí kalná voda. Jinde obyvatelé využívají čluny a improvizované převozy, aby se dostali do práce nebo domů.

Představa pařížských ulic plných vína je samozřejmě romantickou nadsázkou. Městem netekla místo vody červená řeka. Víno unikající ze zaplavených sklepů však patřilo k mnoha neobvyklým důsledkům katastrofy a dokonale vystihovalo, jak hluboko voda zasáhla do každodenního života metropole.

Povodeň se dotkla stovek tisíc lidí. Přibližně 20 tisíc budov bylo zaplaveno a velká část města se musela přizpůsobit podmínkám, které Pařížané znali spíše z Benátek. Na ulicích vznikaly dřevěné chodníky nad vodou a armáda i záchranné složky pomáhaly s přepravou obyvatel a zásob.

Kuriózní situace vznikaly téměř každý den. Nábytek se stěhoval do vyšších pater, sklepy mizely pod vodou a běžné cesty přes město se měnily v komplikované výpravy. Lidé přitom dál chodili do zaměstnání, navštěvovali obchody a snažili se zachovat alespoň část každodenního života.

Katastrofa zasáhla také průmysl a obchod. Zaplavené sklady znamenaly zničené zásoby a doprava zboží byla výrazně komplikovanější. V době, kdy nebyly běžné dodavatelské řetězce schopné během několika hodin přesměrovat zásobování jinam, představovalo přerušení dopravy pro velké město vážný problém.


Po dosažení maxima začala Seina pomalu klesat, ale návrat k normálnímu životu trval týdny. Voda zůstávala v podzemních prostorách a domech, infrastruktura potřebovala opravy a město postupně zjišťovalo skutečný rozsah škod.

Povodeň z roku 1910 se nakonec stala historickým měřítkem, podle něhož Paříž dodnes posuzuje riziko další velké záplavy. Pod moderními ulicemi totiž stále existují tunely, kanalizace, sklepy a další prostory, které mohou vodě otevřít cestu hluboko do města.

A právě v tom spočívá největší paradox celé události. Paříž na počátku 20. století představovala symbol modernity, technického pokroku a velkoměstského života. Stačilo však několik týdnů deště a slavné bulváry se změnily v lávky nad vodou, lidé přesedli do člunů a v zaplavených sklepech plavaly sudy s vínem.