Kazachstán, Uzbekistán a Turkmenistán vstupovaly po rozpadu Sovětského svazu do nové éry jako významní producenti uhlovodíků, jejich výchozí podmínky však nebyly stejné. Kazachstán disponoval podstatně většími zásobami ropy, zatímco zejména Turkmenistán měl mnohem silnější pozici v zemním plynu. Během následujících tří desetiletí se ale ukázalo, že o budoucnosti jejich energetického sektoru nerozhoduje pouze to, co se nachází pod zemí.


Uzbekistán a Turkmenistán se vydaly odlišnou cestou. Stát si v jejich energetickém sektoru ponechal větší kontrolu, prostředí pro zahraniční společnosti bylo omezenější a produkce ropy dlouhodobě klesala. Analýza The National Interest tento vývoj označuje za „terminal decline", tedy fázi, kdy produkce po dosažení vrcholu dlouhodobě klesá a návrat k historickému maximu je stále méně pravděpodobný.

Na první pohled jde o energetický problém. Ve skutečnosti může být jeho význam mnohem širší. V politických systémech Střední Asie příjmy z nerostných surovin po desetiletí nefinancovaly pouze státní rozpočty. Umožňovaly financovat infrastrukturu, sociální programy a státní zaměstnanost a současně poskytovaly vládám prostředky k udržování vztahů s hospodářskými a politickými elitami.

Pokles těžby proto není totéž jako dočasný propad ceny ropy. Cena se může za několik měsíců vrátit vzhůru. Vyčerpávající se naleziště nikoli. Právě tento rozdíl může postupně měnit ekonomickou i politickou rovnováhu celého regionu.

Kazachstán vsadil na zahraniční kapitál

Rozdílný vývoj tří zemí nelze vysvětlit jedinou příčinou. Kazachstán měl mimořádně příznivou geologickou základnu, ale zároveň po získání nezávislosti umožnil rozsáhlý vstup zahraničních energetických společností. Do rozvoje Tengizu, Karachaganaku a Kašaganu vstoupily společnosti jako Chevron, ExxonMobil, Eni či Shell. Zahraniční investoři nepřinesli pouze kapitál, ale také technologie potřebné pro technicky mimořádně náročná naleziště.

Právě spojení velkých zásob, kapitálu a technologií umožnilo Kazachstánu pokračovat v rozšiřování produkčních kapacit v době, kdy těžba u jeho sousedů dlouhodobě klesala. Rozšíření Tengizu například zvýšilo potenciální produkční kapacitu tohoto jediného naleziště až přibližně k 960 tisícům barelů denně. Kazachstán se tím dostal do úplně jiné energetické kategorie než ostatní středoasijské republiky.

Výsledek je dnes viditelný také v Evropě. Kazachstán se v roce 2025 stal třetím největším dodavatelem ropy do Evropské unie s podílem 12,7 procenta. V prvním čtvrtletí 2026 zůstal na třetím místě za Spojenými státy a Norskem, jeho podíl však klesl na 9,6 procenta.

Za tímto úspěchem se ale skrývá zásadní slabina. Kazachstán je největší vnitrozemskou zemí světa a jeho schopnost prodávat ropu závisí na tranzitních trasách. Klíčovou z nich představuje systém Caspian Pipeline Consortium, který dopravuje většinu kazašského ropného exportu přes Rusko k terminálu u Novorossijsku na pobřeží Černého moře.

Události roku 2026 ukázaly, jak velká tato závislost je. Po přerušení provozu černomořského terminálu klesla na konci července denní kazašská produkce z červnového průměru kolem 2,16 milionu barelů až přibližně na milion barelů denně. Systém CPC přitom zajišťuje více než 80 procent kazašského ropného exportu.

Kazachstán tak vyřešil jeden problém. Dokázal přilákat kapitál, získat technologie a zvýšit těžební kapacitu. Nevyřešil ale problém geografie. Čím významnější ropnou mocností se stává, tím důležitější je pro něj také diverzifikace exportních cest přes Kaspické moře směrem k Ázerbájdžánu a dále na evropské trhy.
Uzbekistán a Turkmenistán mají jinou pojistku: plyn

Situace Uzbekistánu a Turkmenistánu je podstatně odlišná. Dlouhodobý pokles ropné produkce neznamená, že obě země stojí před bezprostředním vyčerpáním energetických příjmů. Především Turkmenistán patří mezi státy s mimořádnými zásobami zemního plynu a právě plyn převzal značnou část role, kterou v jiných ekonomikách plní ropa.

Bylo by proto příliš jednoduché tvrdit, že pokles těžby ropy automaticky povede k hospodářské nebo politické krizi. Podstatnější je postupná ztráta jednoho zdroje příjmů a rostoucí závislost na jiných. The National Interest upozorňuje, že zatímco Kazachstán umožnil rozsáhlejší zapojení mezinárodních společností, Uzbekistán a Turkmenistán zachovaly podstatně restriktivnější prostředí a silnější státní kontrolu nad produkcí a exportem.

Důsledky takového rozhodnutí se nemusely projevit okamžitě. V energetice se ale investiční rozhodnutí měří na desetiletí. Stárnoucí infrastruktura, postupné vyčerpávání starších polí a nedostatek velkých nových projektů mohou způsobit, že jednou zahájený pokles produkce je stále obtížnější zastavit.

Právě tady je rozdíl mezi cenovým a produkčním problémem. Při dočasném propadu cen může stát použít rezervy, omezit výdaje, zadlužit se nebo počkat na další růst trhu. Jestliže však dlouhodobě klesá množství suroviny, které může vyvážet, fiskální problém se postupně stává strukturálním.

U zemí s koncentrovanou politickou mocí může mít takový vývoj ještě další rozměr. Příjmy z nerostných surovin umožňují vládám financovat nejen veřejné služby, ale také systém ekonomických vztahů mezi státem, podnikatelskými skupinami a politickými elitami. Čím menší je objem prostředků, které lze rozdělovat, tím složitější může být zachování dosavadní rovnováhy.


Ropa rozdělila region, ale Kazachstán také není bez rizika

Kazachstán se dnes mezi trojicí zemí nachází v nejvýhodnější pozici. Má rozsáhlé zásoby, velké zahraniční investory, modernější těžební kapacity, přístup na evropský trh a finanční rezervy vytvořené během let vysokých příjmů z nerostných surovin.

Ani jeho model však není bez slabin. Vývoj první poloviny roku 2026 je toho dobrým příkladem. Podle kazašského ministra energetiky země během prvních šesti měsíců vytěžila 45,7 milionu tun ropy, meziročně o 8,4 procenta méně. Výpadky exportních cest tak ukázaly, že vysoká produkční kapacita sama o sobě nestačí, pokud není zajištěna možnost surovinu bezpečně dopravit na světový trh.

Kazachstán navíc zůstává ekonomikou výrazně závislou na uhlovodících a několika mimořádně velkých nalezištích. Současná produkční výhoda proto může přetrvávat dlouho, není však trvalá. Tengiz, Kašagan ani Karachaganak nemohou růst neomezeně.

Tady se všechny tři země nakonec dostávají před stejnou otázku, pouze v různých fázích. Uzbekistán a Turkmenistán už musí hledat způsob, jak kompenzovat dlouhodobý ústup ropy. Kazachstán díky velikosti zásob, zahraničnímu kapitálu a technologickému rozvoji získal více času. Pokud však období vysokých příjmů nevyužije k diverzifikaci ekonomiky a exportních cest, může později čelit podobnému problému.

Pro Evropu má tento vývoj ještě další význam. Po ruské invazi na Ukrajinu se struktura evropského dovozu ropy dramaticky změnila. V prvním čtvrtletí 2026 připadalo na Spojené státy 17,8 procenta unijního dovozu, na Norsko 16,6 procenta a na Kazachstán 9,6 procenta. Podíl Ruska mezitím klesl na pouhých 0,8 procenta.

Evropa tím ale nevyměnila závislost za úplnou nezávislost. Významná část kazašské ropy, která pomáhá nahrazovat někdejší ruské dodávky, se na světový trh stále dostává přes ruské území a ruské černomořské pobřeží. Červencové přerušení provozu CPC názorně ukázalo, jak rychle může problém na této trase zasáhnout samotnou kazašskou těžbu.

To je možná nejzajímavější geopolitický důsledek středoasijského ropného rozdělení. Kazachstán se díky kombinaci přírodního bohatství, zahraničních investic a rozhodnutí učiněných před více než třiceti lety stal energetickou mocností regionu a významným partnerem Evropy. Uzbekistán a Turkmenistán naopak už dnes dostávají předčasnou ukázku problému, který jednou čeká všechny státy závislé na těžbě konečných surovin.
Rozhodující otázkou proto není pouze to, kolik ropy má země pod zemí. Podstatné je, zda dokáže období vysoké produkce využít k vytvoření ekonomiky, která bude fungovat také poté, co těžba začne klesat.

Zdroje: 1. The National Interest – Central Asia's Growing Oil Divide⁠; 2. U.S. EIA – Caspian Sea Regional Analysis Brief⁠; 3. Eurostat – EU imports of energy products decreased again in 2025⁠; 4. Eurostat – Decrease in the value of gas imports in Q1 2026⁠; 5. National Bank of Kazakhstan – Kazakhstan Macro & Market Overview⁠