Evropská unie dnes čelí bezprecedentní geopolitické bitvě o mikroprocesory a polovodiče, které se během několika let proměnily z nenápadných součástek spotřební elektroniky v klíčový nástroj ekonomické a politické moci. Pandemie covidu devatenáct, rozpad dodavatelských řetězců, prudký rozvoj umělé inteligence i rostoucí napětí mezi Spojenými státy a Čínou odkryly, jak křehká je závislost na výrobě soustředěné mimo Evropu. Mikroprocesory se tak z technické komodity staly strategickým prvkem, který ovlivňuje národní bezpečnost, diplomatické vztahy i schopnost států prosazovat vlastní zájmy na globální scéně. Tento posun výstižně popisuje i editorial deníku Le Monde, který varuje, že Evropa se ocitá v roli slabého článku v novém technologickém soupeření velmocí.

Mikroprocesory se od svého vzniku ve Spojených státech v šedesátých letech minulého století staly páteří moderní ekonomiky. Pokud bylo uhlí symbolem devatenáctého století a ropa určovala průmyslový rozmach století dvacátého, dnes tuto roli přebírají čipy, které stojí za chodem datových center, chytrých telefonů, autonomních vozidel i vojenských systémů. Jde o třetí nejvíce obchodované zboží na světě hned po petrochemických produktech a automobilech a podle odhadů má celý sektor do konce tohoto desetiletí překročit hodnotu jednoho bilionu dolarů. V této aréně proti sobě stojí Spojené státy s firmami typu Nvidia, Tchaj-wan reprezentovaný gigantem TSMC a Čína, která se snaží skrze Huawei a státní investice dohnat technologické manko. Každý z těchto aktérů dnes používá mikroprocesory nejen jako průmyslový produkt, ale také jako nástroj politického tlaku a vyjednávání.

Evropa do tohoto soupeření vstupuje s významným handicapem. Kontinent sice disponuje špičkovými technologiemi v oblasti fotolitografických strojů, bez nichž nelze vyrábět nejpokročilejší čipy pro umělou inteligenci, avšak masová výroba mikroprocesorů se soustředí především v Asii a částečně ve Spojených státech. Výroba čipů představuje extrémně kapitálově náročné odvětví vyžadující obrovské investice, špičkový výzkum a vysoké energetické nároky, což je kombinace, se kterou se evropské ekonomiky dosud jen obtížně vyrovnávají. Výsledkem je, že i přes technologickou vyspělost zůstává Evropa závislá na dovozu komponent, které mohou být kdykoli zadrženy nebo omezeny v důsledku geopolitických konfliktů.

Zvlášť citlivým bodem je role Tchaj-wanu, který si vybudoval téměř monopolní postavení v oblasti výroby nejpokročilejších mikroprocesorů. Jakýkoli otřes v této oblasti by měl okamžitý dopad na celý svět, od automobilového průmyslu až po obranné systémy. Tchaj-wanský technologický ekosystém se tak stal nejen ekonomickým pilířem, ale i geopolitickým štítem, jehož stabilita je klíčová pro rovnováhu mezi USA a Čínou. Evropa je v této hře odkázána na roli diváka, který sleduje soupeření jiných, aniž by měl možnost významně zasáhnout do jeho průběhu.

Psali jsme: Válka bude pro lidi šok, varuje Klaus. Účet vystavil Evropě

Odpovědí Evropské unie se stal Evropský akt o čipech, přijatý v roce dva tisíce dvacet tři, jehož cílem je zajistit část dodávek polovodičů přímo na evropském území a posílit technologickou suverenitu. Přestože jde o krok správným směrem, srovnání s masivními investicemi Spojených států a Číny ukazuje, že evropská reakce zatím zůstává nedostatečná. Zatímco Washington sází na rozsáhlé pobídky a Peking mobilizuje státní aparát v bezprecedentním měřítku, evropské iniciativy často narážejí na roztříštěnost, pomalé rozhodování a omezenou koordinaci mezi členskými státy.

Dlouhá léta pohodlné závislosti na globálních dodavatelských řetězcích se nyní Evropě vracejí v podobě bolestné lekce. Mikroprocesory se staly symbolem nové éry, v níž ekonomická prosperita a politická autonomie stojí na schopnosti ovládat klíčové technologie. Pokud se Evropa nedokáže rychle zmobilizovat, propojit svůj vědecký potenciál s průmyslovou kapacitou a investovat v měřítku odpovídajícím světovým lídrům, riskuje, že se z ní stane pouhý odběratel cizích technologií bez reálného vlivu na směřování digitálního světa. V éře čipů už totiž nejde jen o obchod, ale o samotnou podstatu suverenity v jednadvacátém století.

(Kovář, Le Monde, foto: zai)