Svátek má: Marta

Komentáře

O mrtvých jen dobře. Ale také pravdivě!

K nedávnému úmrtí paní Jiříny Šiklové jsem si mj. přečetl osobní vzpomínku,...

kterou na Aktuálně. cz napsal Michal Plzák,  ředitel nakladatelství Kalich, které vydává knihy Jiřiny Šiklové a je spoluautorem knižního rozhovoru s ní z roku 2011, nazvaného Bez ohlávky. Popisuje v ní nejen její bohatou a možno říct, obecně prospěšnou činnost a životní dráhu, ale také náhledů do rodinného života. Nehodlám rozebírat jednotlivé pasáže tohoto pojednání, nemám dostatečné vědomí,  které by mohly na textu něco měnit. Přesto bych se pozastavil nad ne zcela úplným, resp.  nepřesným popisem životní dráhy J. Šiklové.
      
Ten nedostatek vidím v tom, že její bohatá životní dráha je či byla (často) popisována a zmiňována vždy jen zhruba  od r. 1970, jako by dříve nežila. Nemohu se zbavit dojmu, že je  tak činěno záměrně. Jen připomenu, že v r. 1970 bylo paní J. Šiklové 35 let a její život do té doby rozhodně nebyl nezajímavý. Není proto od věci také připomenout některé skutečnosti, které se k osobě paní Šiklové váží od doby svého, no řekněme, veřejného angažmá.
     
Předně je dobré či vhodné zmínit, že Jiřina Šiklová byla členkou KSČ od r. 1955 až do r. 1968. Jako členka Komunistické strany Československa se aktivně podílela na stranické práci na Karlově univerzitě v Praze, kde studovala sociologii. Její hlavní osobní činností ve straně byla angažovanost coby obhájkyně reformy KSČ.  Po invazi armád států Varšavské smlouvy v r. 1968 však ze strany odešla a stala se členem čs. podzemního hnutí. Její angažovanost v českém disentu měla mj. za  následek uvěznění v roce 1981, kdy byla pronásledována StB, komunistickou tajnou policií byla často předváděna k výslechům.
     
Jiřina Šiklová o sobě tvrdila, že měla vždy blízko k levicové ČSSD, která jako součást Národní fronty podporovala, či lépe řečeno realizovala výstavbu a budování socialismu v Československu. Nedlouho před svým skonem se také vyjádřila o současné situaci v sociální demokracii, kterou považovala za kritickou s tím, že jí nedává žádné velké naděje na úspěch ve volbách. V této souvislosti se zmínila o tom, že až do r. 1945 byla sociální demokracie samostatná, ale že po vytvoření tzv. Národní fronty  se ČSSD rozštěpila, část členů prý odešla do ciziny, další část vlezla komunistům do prdele (doslovný citát ) a zbytek se členství ve straně vzdal. Toto konstatování paní  Šiklové zmiňuji proto, že i taková činná polistopadová aktivistka, havlistka, chartistka, demokratka     se neubránila jisté (účelové) licoměrnosti a pokrytectví, když se značně pejorativně vyjadřila o jisté části členů soc.demokratů, kteří údajně přešli (vlezli do prdele) ke komunistům, tedy do té strany, ve které pak také ona  sama léta aktivně působila.


    
Touto připomínkou nechci nijak dehonestovat činnost a život Jiřiny Šiklové, jen jsem tím chtěl připomenout fakt, že mnozí bývalí komunisté, kteří buďto tzv. „prozřeli“ nebo prostě tendenčně převlékli kabát, svou minulost jakoby „zazdili“. Neradi o ní mluví, neradi ji vůbec přiznávají. Pokud mají pocit studu, že se převlékli do jiného  hávu své politické, lépe řečeno prosperující kariéry, pak je jejich odtaživost od minulosti pochopitelná, pokud ale představují pozitivně prospěšnou činnost, měli by umět se čestně přiznat, že byli členy strany, kterou dnes sami často i nevybíravým způsobem haní. Paní Šiklová, která se dlouhá léta věnovala pozitivní práci a činnosti pro stát, by se mohla či měla beze studu hlásit k bývalému  členství v KSČ. Není jediná, která se „přerodila“ v jinou ideologii. Měla k tomu své, i pro veřejnost zcela pochopitelné důvody. Tak tedy, navzdory jejím některým veřejným faux pas nebo excesům, čest    její památce!

Jiří  Baťa