Svátek má: Vendelín

Zprávy

Velikost textu:

Pro Angličany není Karl Marx mrtvý, je to hipster

Pro Angličany není Karl Marx mrtvý, je to hipster

Evropská sociální demokracie končí. Mohli bychom ještě v něco doufat? Může ještě evropská sociální demokracie něco dokázat?

Karl Marx na londýnském hřbitově
11.říjen 2017 - 03:20

Nedávno přední evropský sociální demokrat řekl: „Někteří z nás se obávají, že projekt sociální demokracie pomalu končí.“

Selhání SPD v německých volbách už jenom potvrzuje tuto prognózu. Po mnoha letech jako spojenec Angely Merkelové, se SPD dostala do opozice a právem můžeme být znepokojeni průlomem pravicové populistické  AfD.

Jestliže vedení německé sociální demokracie cítí zodpovědnost za svůj volební neúspěch,  může se alespoň utěšovat tím, že nejsou sami: Socialistická strana ve Francii před prezidentskými volbami hodně ztratila, v nizozemských volbách zisk socialistů klesl  na 5,7% a v říjnu bude poražena Sociálně demokratická strana v Rakousku. Rakousko do EU přivede nejspíše vládu konzervativců a neofašistů.

Obecně platí, že evropské středoevropské strany jsou spokojeny se dvěma typy diagnóz: buď jsou dlouho  ve velkých koalicích nebo se stávají nudnými technokraty. Neoliberální ekonomický model, který tak často zmírňovala a humanizovala sociální demokracie, už nefunguje.

Britský ekonom William Davies píše, že neo-liberalismus po roce 2008 už nemá "prakticky žádné ospravedlnění". Stal se "opakovaným rituálem ". Neoliberalismus přežil řadou svévolných vládních opatření, které ve skutečnosti nepodporovaly ideologie. Od té doby obyčejní lidé v Evropě viděli, že se stávají chudšími, budoucnost jejich dětí je velmi nejistá a mezitím elita s finančními a realitními transakcemi hromadí bohatství. Logika, s kterou se snaží většinové strany pracovat, již nemá smysl. Lidský mozek volá po konkrétních odpovědích a pro některé lidi hospodářský nacionalismus a rasismus jsou koherentnější než to, co nabízí politické centrum.

Dokud strany levého středu nepřeruší  logiku neoliberalismu a rozvoj  ekonomického  modelu, který podřizuje tržní síly lidským potřebám, budou i nadále prohrávat. Úkolem není napravit nebo optimalizovat neoliberální ekonomický model. Úkolem je nahradit jej od základu, stejně jako tomu bylo v hospodářské kontrarevoluci roku 1980 a 1990, za Margaret Thatcherové, Ronald Reagana a Silvia Berlusconiho.


Prvním krokem musí být aktivizace malých, ale dynamicky propojených stran nikoli ale "populistických". Sociální demokraté se  musí učit od radikální levice a zapojit ji jak ideologicky, tak i takticky. V Portugalsku aliance socialistů a Levého bloku prosazují rozvoj investic  a zvyšování důchodů,  usilují o větší podporu rodin a osob se zdravotním postižením, jakož i o opatření pro boj proti nezaměstnanosti mladých lidí, chtějí  oživit sociální stát. V Řecku, kde tradiční socialistická strana Pasok byla zatlačena do pozadí,  SYRIZA ukázala sílu nejen v hrdinském momentu odporu proti Evropské centrální bance a Mezinárodnímu měnovému fondu v roce 2015, ale prokázala i sílu vládnout, ukázala  relativní odolnost proti hluboké korupci, která proniká do ostatních politických stran.  A v Irsku Sinn Féin spolu se šesti zástupci levicové koalice se stala velkou podporou pro sociální spravedlnost.

Pouze jedna z tradičních stran evropské sociální demokracie začala s nutnou změnou - Labouristická strana ve Velké Británii. Letošní kongres v Bringhtonu rozezvučel úzké uličky diskusemi o politice a ekonomii moderního socialismu. Hospody, nároží, kavárny, pláž La Manche - všechno bylo plné nadšených, vzdělaných mladých lidí, pracujících na radikální změně ve Velké Británii. Mnozí z nich mají socialismus v genech, mnoho dalších v Německu by bylo ale spokojeno i s Die Linke nebo Zelenými  nebo dokonce i s hnutím Five Star v Itálii. Téměř nikdo z nich se ale nevidí v řeckém Pasoku.


Samozřejmě existují i odpůrci.  Bývalý labouristický stínový  kancléř Chris Leslie byl k smíchu v mnoha hospodách v Brightonu za své tvrzení, že „marxismus nemá místo v moderní labouristické straně“  .

Ve skutečnosti je marxismus všudypřítomný v moderní labouristické straně. Její členové stáli dlouhou frontu, aby mohli slyšet marxistického geografa a sociálního  teoretika Davida Harveye. Pro mnoho členů Labour Party, mladších 40 let, se stal parlamentní marxismus, který je založen na myšlenkách Antonia Gramsciho a jeho  popularizace ze strany sociologů a Nové levice,  základní politickou ideologií. Je to ideologické jádro radikální  Sociální demokracie, kterou vytvořil Corbynismus.


Klíčovou otázkou pro budoucnost je diskuse o nuceném zásahu, který EU předkládá v současné podobě. Předpokladem pro osvobození práce z neoliberalismu je, aby bylo možné myslet mimo rámec Lisabonské smlouvy. Tato smlouva stanovila neoliberální doktrínu v neměnných právních předpisech. Odlehčená Británie od eura a Maastrichtská dluhová kritéria umožnily politikům pracujícím na poli práce, aby se poprvé zeptali, co je politicky nezbytné, a ne to, co Lisabonská smlouva dovolí. Brexit posílil tuto možnost myšlení.

Pokud nyní němečtí sociální demokraté uskuteční svou reorganizaci, musí přednostně z hlavy odstranit Lisabonskou smlouvu. Zlepšit to v praxi je snadné - jakmile si sociální demokraté dokážou představit budoucnost, v níž bude stát  pro lidi a zemi. A ne pro finanční sektor.

O Marxově přetrvávajícím vlivu svědčí kromě teoretických diskusí také opětovný zájem o jeho spisy v době hospodářské krize a umístění na třetí příčce v soutěži o „největšího Němce“ v roce 2003.

Karl Heinrich Marx (5. května 1818 Trevír – 14. března 1883 Londýn) byl německý filosof, politický publicista, kritik klasické ekonomie, teoretik dělnického hnutí, socialismu a komunismu. Mezi jeho nejznámější díla patří Ekonomicko-filosofické rukopisy, Komunistický manifest a nedokončený Kapitál.

(rp,prvnizpravy.cz,freitag,foto:arch.)