Když dnešní architekti mluví o moderních technologiích, chytrých budovách a ekologických řešeních, většinou se tváří, jako by lidstvo právě objevilo něco převratného. Jenže pak člověk vstoupí do římského Pantheonu a najednou pochopí, že starověcí stavitelé dokázali vyřešit problémy, se kterými si dnešní stavebnictví často neví rady ani s pomocí počítačových simulací, digitálních modelů a drahých technologií.

Pantheon totiž skrývá jednu fascinující zvláštnost. V jeho obrovské kopuli zůstává už téměř dva tisíce let otevřený gigantický kruhový otvor známý jako ókulus. Má průměr přibližně devět metrů a vede přímo do nebe. Nejde o žádné okno ani prosklenou konstrukci. Je to skutečně otevřená díra v samotném středu chrámu. Dovnitř tak proudí sluneční světlo, čerstvý vzduch i déšť.

A právě déšť vyvolává u návštěvníků největší otázky. Co se stane během prudké bouřky? Jak je možné, že se interiér nezmění v bazén? Proč voda nepoškodila mramorovou podlahu ani samotnou stavbu? Odpověď je ukryta tam, kde ji většina turistů vůbec nehledá. Pod nohama.

Podlaha Pantheonu totiž není dokonale rovná, jak se na první pohled zdá. Starověcí Římané ji vytvořili s téměř neviditelným zakřivením a jemným sklonem, který odvádí vodu směrem k okrajům budovy. Tam se nachází soustava dvaadvaceti nenápadných odtokových otvorů. Voda se díky nim okamžitě ztrácí v důmyslném drenážním systému, který funguje dodnes prakticky stejně jako v době císaře Hadriána.


Právě v tom spočívá největší paradox Pantheonu. Moderní člověk často považuje antický svět za technologicky primitivní dobu, ale řada současných budov začne po několika desetiletích trpět zatékáním, prasklinami nebo konstrukční únavou. Pantheon naproti tomu přežil pády říší, zemětřesení, války i tisíce prudkých bouří. A stále stojí.

Není náhodou, že právě Pantheon bývá označován za jednu z nejzachovalejších staveb antického světa. Současná podoba chrámu vznikla kolem roku 126 našeho letopočtu za vlády císaře Hadriána, i když původní svatyně zde stála už dříve za Marka Agrippy. Dodnes přitom fascinuje nejen historiky, ale i inženýry. Obrovská betonová kopule byla po více než tisíc let největší na světě a stále zůstává největší nevyztuženou betonovou kopulí v dějinách lidstva.

Římané navíc dokázali promyslet i samotnou práci se světlem. Ókulus nesloužil jen k odvodu hmotnosti kopule nebo k ventilaci. Sluneční paprsky vytvářely v interiéru dramatický efekt, který měl symbolický význam. Chrám byl zasvěcen všem bohům a pohyb světla po stěnách připomínal kosmické hodiny propojující nebe se zemí.


Možná právě proto působí Pantheon v dnešní době téměř provokativně. Připomíná totiž nepříjemnou otázku: jak je možné, že civilizace bez elektřiny, plastů a moderních strojů dokázala vytvořit stavbu, která přežila dvě tisíciletí, zatímco mnoho současných budov potřebuje zásadní opravy už po několika desetiletích?

Odpověď není jen v kvalitě materiálů. Je i v mentalitě. Římané totiž nestavěli pouze rychle a levně. Stavěli s vědomím, že jejich dílo má přežít samotné stavitele.

A právě proto dodnes funguje i ten slavný otvor v kopuli, který by podle moderní logiky dávno měl být stavební katastrofou.