Svátek má: Anežka

Politika

Velikost textu:

Zdeněk Zbořil: Titánomachie

Zdeněk Zbořil: Titánomachie

Jeden z příběhů řecké mytologie vypráví o boji Dia s dvanácti Titány v Titánomachii. Zeus v ní zvítězil, uvrhl Titány do Tartaru. Z tohoto příběhu bychom si mohli pamatovat, že i bohové jsou svárliví, krutí a mají vlastnosti, které nejsou cizí politikům naší současnosti.

Zdeněk Zbořil, politolog
28. ledna 2021 - 03:20

K bájným dvanácti Titánům se vrací evropská interpretce antických příběhů neustále. Jen náhodou se ve filmových dílech opakuje tragédie pyšného Titaniku a smrt cestujících, které se připomínají  jako konflikt pýchy těch, kteří si mysleli, že jsou rovni bohům, střet touhy a svědomí, který se odehrává na potápějícím se plavidlu v mnoha epizodách bohatých i chudých cestujících do země zaslíbené i  obdivované. Místo dosažení cíle,  Spojených států amerických,  naopak uvržených do Tartaru Atlantického oceánu., píše Zdeněk Zbiřil v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Modernější a dnes nám mnohem bližší zpracování příběhu z Titánomachie natočil v roce 1988 maďarský režisér Bacsó Petér pod názvem Titánia, s podtitulem ve slovenštině …alebo noc dublérov. V Praze ho mohli vidět jen studenti FAMU tlumočený přímo z maďarštiny do češtiny překladatelkou. Důvod, proč se s tímto filmem v Praze zacházelo tak opatrně byl ten, že hlava Rumunské socialistické republiky Nicolaeu Ceauşescu se domníval, že se jedná o parodii na jeho způsob vládnutí a vyhrožoval maďarské vládě přerušením diplomatických styků.

Možná, že maďarský režisér to opravdu tak zamýšlel, ale film, dávno před americkým Vrtěti psem, byl nadnárodní a nadčasový. Vyprávěl příběh diktátora, který umírá  a na nemocničním lůžku sleduje na TV obrazovkách, jak se chovají jeho tři dvojníci a skutečná žena, kteří místo něho vystupují na veřejnosti. Vlastně to ani  není příliš složité, nikdo nic netuší, moc se pohybuje v zavedených stereotypech, až do okamžiku, kdy diktátor zemře. Pokud si ještě dobře pamatuji děj, je to první velká krize moci a dvojníci a Titánova žena začnou mezi sebou bojovat o nástupnictví. Nakonec se ale dohodnou, že je té moci pro všechny dost, a že mohou pokračovat tak jako dosud. Protože jsou zvyklí podvádět, vzájemně se postřílejí, vítěz v těchto soubojích se nakonec stane nástupcem diktátora a nikdo si není jistý, zda zemřeli ti praví. Titán nebo dvojníci. To ale nevadí, protože Titánie existuje dál, všichni jsou nadšeni jako dříve a manifestují svou podporu někomu, přestože si nejsou moc jisti, kdo to vlastně je.

Režisér Bacsó se tehdy hájil proti kritice rumunských autorit argumentem, že neměl na mysli rumunskou hlavu státu, ale že se nechal inspirovat sovětskou gerontokracií, kterou pro něj představovali Leonid Brežněv, Jurij Andropov a Konstantin Černěnko. Mohl si, samozřejmě, vzít příklad i z ČLR, nebo dokonce z posledních let Byzantské říše, kde se upravoval životopis autorit impéria podle politických potřeb.

Problém dlouhověkosti politiků sedících  na nejvyšších úrovních správy státu, je mj. nástrojem politické moci, a není to  nic neobvyklého, dokonce bychom mohli říct, že jde spíše o věc běžnou, než výjimečnou.  Po rozpadu Sovětského vazu se stávali prezidenty buď bývalí tajemníci ústředních výborů místních komunistických stran nebo příslušníci různých složek represivní moci státu. To, že zůstávali ve svých funkcích často déle než jedno desetiletí a bez pohledu na svůj biologický věk, nebylo nic mimořádného.



Ve Spojených státech byla „rotace kádrů“ daná Ústavou a faktem, že nikdo nemohl být zvolen prezidentem ve více než dvou termínech. Věk kandidáta hrál také svou roli, jak se ukázalo při volbě Johna F. Kennedyho v roce 1961, ale nebezpečí dlouhověkosti klanu Kennedyových (Johna, Roberta a Edwarda, maximálně až 24 let) odstranily dvě vraždy Johna a Roberta a skandál Edwarda s mrtvou milenou, který byl pojistkou, že se nikdo z této rodiny do Bílého domu nedostane.

Současný stav americké politiky se zdá směřovat k americké Titánii. Oba poslední dva prezidenti jsou přibližně stejného věku a Joe Biden, si nic nezadá s postavou nebo dokonce  postavami z maďarské filmové politické fikce.  Donald Trump, pokud by přežil žalobce a žalobníčky, kteří se dnes proti němu spikli v míře nebývalé, by ve svém druhém termínu byl ve věku umírajícího Mao Ce-tunga. Zvolený a přijatý Joe Biden tak bude mít unikátní příležitost předvádět, kdo ve Spojených státech dělá politiku na všech možných i nemožných úrovních. Teď jen nepřehlédnout, nejen kdo jsou jeho rádci a spolutvůrci politiky, která je vydávána za jeho koncepci, ale i kdo je jejím skutečným aristotelovským hybatelem..

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)