Svátek má: Bernard

Politika

Velikost textu:

Jaroslav Bašta: Velká africká válka

Jaroslav Bašta:  Velká africká válka

Druhého srpna uplynulo rovných dvacet od zahájení největšího, nejdelšího a nejkrvavějšího konfliktu od dob Druhé světové války, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

Jaroslav Bašta
5. srpna 2018 - 03:20

Asi by při výčtu označení mělo také zaznít, že nejméně známé války v moderních dějinách. Celkem se v ní postupně angažovalo devět afrických států, dvacet ozbrojených skupin a boje se odehrávaly a ještě odehrávají na téměř 50 frontách. Počet mrtvých se odhaduje asi na pět milionů, většina z nich padla za oběť hladu a epidemiím.
   
Nejděsivější na celé historii je to, že v podstatě neexistoval žádný důvod pro vypuknutí tak rozsáhlého konfliktu. Alespoň ne v Demokratické republice Kongo (dříve Zaire), která od dob získání nezávislosti v roce 1960 až do počátku 90. let nezaznamenala žádné vnitřní rozbroje. Krize nastala, když vypuklo nepřátelství v sousední Rwandě mezi kmeny Hutuů a Tutsiů, které v roce 1994 vyvrcholilo genocidou Tutsiů. Té padlo během několika měsíců za oběť přes 800 000 lidí, což mělo mimo jiné za následek jejich masový útěk do sousední země, do bohatých východních provincií tehdejšího Zaire.
   
Vzápětí se tam za nimi přestěhovali i jejich vrazi Hutuové a etnické boje vypukly znovu. Využil toho hlavní odpůrce tehdejšího prezidenta Mobutua Laurent Kabila (údajný spolupracovník Che Guevary a expert na partyzánskou válku), který za pomoci Tutsiů a koalice Rwandy, Ugandy, Burundi a Angoly 32 let vládnoucího prezidenta v roce 1997 svrhl. Zaire vzápětí přejmenoval na Demokratickou republiku Kongo. Kabila se krátce po svém vítězství rozhodl vyhnat své spojence, rwandské vojáky a začal se zbavovat příslušníků kmene Tutsi v armádě. Vypuklo povstání, kterému čelil tím, že se obrátil na Hutuy. Občanská válka proto nabrala podobu stejně krutých etnických čistek jako před lety ve Rwandě.
   
Do konfliktu se znovu zapojily sousední státy. Angola, Zimbabwe, Namibie, Sudan a Čad podporovaly Kabilu, Burundi, Rwanda, Uganda a opoziční angolská organizace UNITA povstalce. Kabilu podpořila i Severní Korea a Lybie. Po počátečních úspěších se protivládní opozice dostala do defenzivy a válka nabyla poziční charakter. V roce 2001 byl zavražděn Laurent Kabila, k moci se dostal jeho syn Josef, a o rok později oficiálně Velká africká válka skončila. Ve skutečnosti trvá dodnes.
   
Její důvod představuje neuvěřitelné přírodní bohatství ve východních provinciích Demokratické republiky Kongo. Těží se zde zlato, diamanty, cín, wolfram, kobalt, měď a uran. Ke smůle místních obyvatel se tam ještě nalezl zázračný nerost coltan, z něhož se získávají vzácné kovy niob a tantal. Bez posledně jmenovaného se neobejde elektrotechnický průmysl a moderní technologie jako takové. Proto válka v Kongu ani po 20 letech neskončila a proto se Západ tváří, že o ní vlastně nic neví. Stejně tak nikdo nepřipomíná nejdelší válku 20. století mezi Irákem a Iránem (1980 – 1988), jejíž dozvuky třeba v Jemenu cítíme dodnes.

   
Někteří historici v tomto případě hovoří o islámské obdobě Třicetileté války, kde dávný spor mezi katolíky a protestanty má obdobu v dnešním konfliktu mezi sunnity a šíity. Obojí představuje memento pro všechny, kdo nebrání, případně přímo podporují, masovou migraci z Blízkého Východu a Subsaharské Afriky. Tragický osud obyvatel Demokratické republiky Kongo totiž ukázal, že masová migrace žádný konflikt neřeší. Naopak, přenáší ho jinam v daleko horší podobě, což názorně dokumentuje 5 milionů mrtvých a 300 000 znásilněných žen a dětí v nekončící Velké africké válce.
   
Tohle by naši politici měli mít na paměti, až se příští měsíc bude v OSN jednat o Globálním kompaktu pro migraci. My ostatní si na to musíme vzpomenout příští rok, až budeme hlasovat o poslancích Evropského parlamentu, končí komentář Jaroslav Bašta.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)