Svátek má: Nina

Politika

Velikost textu:

Čermák: Co se skutečně stalo před padesáti lety?

Čermák: Co se skutečně stalo před padesáti lety?

Už před měsícem jsem  do Prvních zpráv  napsal  úvahu  u příležitosti kulatého výročí jedné z nejvýznamnějších událostí – aspoň pro českou, slovenskou,  ale také pro ruskou  společnost - na téma srpnové události roku 1968.

Vladimír Čermák
4. srpna 2018 - 07:20

Nyní  vydalo nakladatelství BVD  knihu  Kořeny zrady, jejíž  část jsem vydal v Našem vojsku již před sedmi lety pod jiným názvem. Jde o rozšířené vydání s některými obsáhlejšími doplňky a tedy i pod novým názvem, který jí dal   nakladatel. Nejspíše usoudil, že to tak bude vhodnější jak pro prodej, tak i z jiných příčin. Je v něm totiž i zamyšlení nad skutečností, že navzdory už zmíněné významnosti tohoto výročí, na knižním trhu stále chybí něco nového spojeného s jiným výkladem toho, co se tenkrát vlastně stalo. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Mnozí z našich spoluobčanů díky pocitu nejistoty, o co tenkrát vlastně Sovětům, zvláště Brežněvovi a tehdejšímu politbyru KSSS  (jejich jednání bylo plné improvizací a nejistot)  šlo i díky jiným okolnostem, mají problém se orientovat  jak v tehdejším dění, tak  i v tom, jaké to mělo a má dopady na naše životy.  A nejde zdaleka jen o to, že tyto události vyvolaly největší vlnu emigrace, ale poznamenaly  zásadním způsobem  i naše chování do budoucnosti. Za těchto okolností je tedy nejpozoruhodnější  asi to, že tomu, co se tehdy stalo, mnozí stále nějak nejsou schopni porozumět. Tedy i tomu, proč se to stalo. Kniha by jim v jejich přemýšlení o Srpnu měla  být nápomocná.

Bylo by skvělé, kdyby se nová kniha v této podobě dostala  v překladu i do Ruska, kde je situace podobná. To ovšem  závisí na mnoha jiných okolnostech. Ruští čtenáři  (snad s výjimkou  takových textů jako byla kniha  L.Šinkarjova vydaná v Moskvě pod názvem „Já eto vsjo počti zabyl…“ v r. 2008, tedy rok před jejím českým vydáním) nemají  příliš možností  se orientovat v tom, co se před padesáti lety  v tehdejším Československu   stalo  jinak než podle starých ideologických šablon  opakujících  ty samé bláboly z konce 60. let, jaké tehdy šířil  TASS  a jiní propagandisté. Moje kniha  není ovšem určena jen pro tento, zatím jen potenciální okruh čtenářů.


V množině problémů, které zde zůstaly po někdejším SSSR,  nelze asi očekávat, že by vyvolala nějaké  pozdvižení  jiným výkladem  kořenů toho, co se tehdy stalo. Jak tam, tak u nás nicméně existuje  početná skupina obyvatelstva složená z těch, kteří   sice byli tehdy ještě mladí, ale které to, co se v srpnu dělo, ovlivnilo na celý  další život.  Ti mladší (tam i tady)  tohle vše většinou považují jen za trochu starou historii. Potřeba revize  toho, co se učili ve škole o této době, je jim  často tzv. šumafuk.  Kniha nicméně nabízí příležitost znovu se vrátit jak k těm starším interpretacím Srpna, tak i k jiným výkladům, což jistý smysl má. Nejen proto, že nové interpretace nejsou a jen tak nebudou  k dispozici, ale umožňuje to zamyslet se i nad dřívějšími nedostatky  chápání  této v našich dějinách zcela uzlové události. A možná i k pokusům jej přiměřeně inovovat.

Jak jinak chceme porozumět tomu, CO SE TEĎ KOLEM NÁS DĚJE, KDYŽ NEJSME SCHOPNI SE VYZNAT ANI V TOM, CO SE STALO PŘED 50 LETY?

Dostal  jsem  četné odezvy  v podobě mailů, dopisů apod.  na původní versi této knihy (Operace Srpen 1968). Zcela však mezi nimi chyběly názory a hodnocení lidí považujících se za profesionály z pracovišť, které něco takového jako zabývat se Srpnem měli a stále mají přímo v popisu práce. Tedy  hlavně  z ÚSTR ČR či ÚSD AV ČR, ale i z četných kateder na různých vysokých školách,podporujícími svými  výklady   Srpna  studium těchto událostí. Svědčí to nejspíše o jednom: Noví badatelé  totiž nejsou.  Zcela určitě ne mezi historiky, kteří  v této oblasti  během své přípravy na universitách nebyli často ani vzděláváni. 

S mnohými staršími „srpnology“ jsem byl samozřejmě při rozpracování tohoto tématu v kontaktu. Konzultoval jsem různé názory na daný problém např. s dr. Kuralem, Koudelkou, Menclem, Reimanem  i jinými  (Kotrč, Synek a další). Tedy i s těmi, kteří působili po roce  1989 v komisích oficiálně se zabývajících  událostmi v r. 1968. Radil jsem se také s některými moskevskými, rovněž staršími badateli  Volokitina, Muraško, Firsov  a jiní).  Využít se dalo i možností pohovořit si s lidmi patřícími do politické skvadry, která zde potom převzala od Dubčeka a  jiných „reformátorů“  moc, byť pod sovětskou patronací. Postrádal  jsem však příležitost pohovořit  si o věci s těmi mladšími, kteří se tímto obdobím měli oficiálně zabývat. Asi jsem byl naivní, nikdo z jejich pedagogů je k tomu nevedl. 

Když první kniha vyšla, pokusil jsem se  - marně -  o jistou konfrontaci s jejich názory. Ředitelům  zmíněných ústavů jsem nabídl, že k nim přijdu o věci diskutovat a že se pokusím jim vysvětlit tváří v tvář proč a jak jsem došel k závěrům, které jsem  ve své trilogii o nejnovějších dějinách rozpracoval. Nebyl - a ani dnes není - z této strany zájem.  Zdá se, že díky nezájmu vedení těchto institucí tedy vypadla ze hry (rozumí se ze studia Srpna) jedna a možná už i dvě generace mladších badatelů. Co se s tím dá za těchto okolností tedy dělat? 

Někdo  jakoby se rozhodl, že  téma srpnových událostí je zbytečné.  Proč dnešním mladým adeptům studia nedávných dějin vysvětlovat, co a proč se to tenkrát stalo?  Příčinou nejspíše byla snaha si  monopolizovat dané téma  pro sebe. Vždyť je to pro ně velký byznys! Stále se točí – u příležitosti  různých výročí,  včetně osmiček apod. - různé reportáže, filmy a dokumenty o tom, co se stalo, resp. co se spíše nestalo.  K účasti na nich jsou zváni jako poradci tito falšovatelé dějin. Tedy právě ti, kteří odpovídají za neblahý stav vědění o  Únoru, Srpnu či  Listopadu. Jsou to pro ně nejspíše  velmi lukrativní akce. To by ale až tak nevadilo. Horší je, že  tuto minulost nevysvětlují, ale zjevně deformují. Ono je to ve skutečnosti nejspíše nezajímá. 

Těmto scénářům proto nepředchází žádné – byť omezené - bádání o tom, jak to vše mohlo – rozumí se doopravdy - být. Situace v  domácích výkladech  Srpna se v důsledku toho  u nás v principu příliš neodlišuje od situace v dnešním Rusku, kde  někteří novináři neustále dokola replikují jen  to, co se tam o Srpnu tvrdilo už před padesáti lety. Tedy všechny ty jakovlevovské  báchorky o internacionální pomoci atd. atd.

Přemýšlel někdo z Vás o tom, kdo je u nás za tenhle marasmus odpovědný? A kdo snad nese za to vinu, resp. odpovědnost?  Přece to nemohou být jen ti osmašedesátníci, kteří po roce 1989 dostali šanci zahájit bádání o tom, co se stalo, ale zcela záměrně  ji nevyužili?  Nota bene v době, kdy ještě žil Dubček, Mlynář, Černík a další prominenti-pamětníci z řad tzv. reformistů, jimž oni sami dělali v roce 1968 poradce a pomocníky. Z okruhu těchto lidí žijí ale už jen málokteří  (lidé jako Křen, Šiklová, Reiman). Tenkrát jim bylo něco mezi 30-40 lety.  Dostali sice příležitost  vyložit Srpen jinak, ale nevyužili ji. Bylo to snad proto, že by  museli přiznat  fakt, že všechno bylo trochu jinak a že údajným reformátorům chyběli základní představy o tom, co a také jak reformovat? Byli to přece  komunisté! Zasvětili svým někdejším ideálům nejen mládí, ale i celé své životy, včetně toho z osmašedesátého roku.

Nikdo z nich nepřiznal nikdy spoluodpovědnost za to, co z této společnosti udělali. A měli by snad teď na stará kolena to vše snad nějakým novým výkladem Srpna napravit? Zlidštit jejich totalitu? Zlepšit? To ale nejde. Také proto jsou jejich výklady Srpna dnes nepoužitelné. Tak to totiž nebylo. Chcete znát jiný názor na věc? Jestli ano, tak si zkuste přečíst  knihu  „Kořeny zrady“, kde jsem  toto téma zkusil otevřít. Končí komentář Vladimír Čermák.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)