Svátek má: Vendelín

Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Podpora sportu = veřejná služba státu! (?)

Nechci se přímo vyjadřovat k aktuálním problémům českého sportu, kterým dnes mimo jiné otřásá velmi nepřehledná situace v oblasti přidělování státních dotací, protože ty nejde jednoduše popsat v několika řádcích.

Kdyby se o to chtěl někdo pokusit, musel by mít o sportu všechny informace, orientovat se ve spoustě dalších podstatných souvislostí, včetně vlivů komerčních a politických.  Ucelené dílo o českém sportu proto s největší pravděpodobností nikdy nevznikne. Kdyby však teoreticky přece spatřilo světlo světa, byl by to jistě bestseller, na jedné straně plný lží a nenávistí, podivných finančních transakcí, arogance moci, úskoků a klamů, využívání „rukojmích“, farizejství… a na druhé straně naplněný láskou, upřímností, nezištností, dobrovolnou obětavostí, ochotou pomáhat či kladně působit na nastupující generaci.

Možná proto, že současná nelichotivá situace českého sportu jistě vznikla částečně z objektivních, ale v podstatné míře hlavně ze subjektivních příčin a pro nikoho není jednoduché se v ní vyznat, mě napadají spíše obecnější otázky.  

Snad se shodneme na tom, že stát si tím, že poskytuje dotační prostředky sportovnímu prostředí, vlastně objednává a platí veřejnou službu a zákonitě očekává, že podpora sportování bude mít na veřejnost veskrze kladný vliv. Obyvatelé naší republiky by měli být díky sportu zdravější, fyzicky i psychicky odolnější, měli by mít převahu kladných vlastností a morálních hodnot, měli by hodnotně trávit volný čas, dožít se ve zdraví stáří a zaslouženého důchodu, být lépe připraveni na případnou obranu vlasti atd. Ano, k tomu všemu může sport napomáhat, ale…:

Jak se má principiálně stát ke sportu stavět? Je skutečně všechen sport veřejně prospěšný? Má stát podporovat stejnou měrou dobrovolné a profesionální sportovce? Má dobrovolné sportování dětí a mládeže stejnou hodnotu jako komerční sportovní aktivity? Mají být státní dotace určeny i na podporu privátních podnikatelských aktivit, např. na stavby soukromých sportovních hal? Zaslouží si tzv. olympijské sporty větší podporu než ty ostatní? Je pravidelné sportování dětí na nejnižších úrovních stejně prospěšnou službou státu jako vrcholné sportovní výkony na světových kláních (samozřejmě mám na mysli ty bez podpory dopingu)? Je státní podpora vlastního sportování, tedy aktivního pohybu ve všech formách, stejně důležitá jako podpora sportu, který je předmětem pasivní zábavy?


Co je důležitější, mezinárodní propagace státu nebo rozvoj sportu v regionech? Měl by stát více nebo méně podporovat jednorázové sportovní akce? Je lepší dotovat desítkami milionů jednu sportovní akci než použít tyto prostředky pro pravidelné sportování dětí a mládeže? Je stát v oblasti sportu řádným hospodářem? Jsou pravidla rozdělování dotací do sportu jasná, rovná a veřejně dostupná. Jsou všechny státní prostředky využívány striktně účelně? Měl by stát kontrolovat hospodaření s dotacemi více nebo méně? Jde všem sportovním funkcionářům doopravdy jen o blaho sportu, nebo je pro některé z nich sport jen prostředkem ke zbohatnutí a výtahem k moci? Mají mít všichni sportovci k dotacím „rovný přístup“, nebo ne? Jakou měrou má stát podporovat sportovní hvězdy, které si vydělávají na živobytí v zahraničních stájích a často neodvádějí v Česku ani daně? Jakou podporu si zaslouží propagace sportu? Když odečteme peníze na propagaci a podnikání ve sportu, na stovky funkcionářů, kolik skutečně zbývá na podporu vlastního sportování, na ty děti v trenýrkách, kterými se rádi někteří ohánějí?

Stát rozhodně nesmí rezignovat a musí si i dále výše zmíněnou veřejnou službu v oblasti sportu platit, ale má-li sport fungovat lépe než dnes, musí si odpovědět nejen na tyto, ale i na řadu dalších otázek. Samozřejmě může a měl by konzultovat problematiku s odbornou sportovní veřejností, ale konečné rozhodnutí musí udělat právě on, protože je to jeho odpovědnost!  

Měl by rozhodně i nadále podporovat sportování na všech úrovních, státní reprezentaci i vrcholné akce, které mohou být zdrojem zábavy i inspirací k aktivnímu pohybu. Je ale třeba stanovit dlouhodobé priority, jasně definovat finanční podíly pro uvedené oblasti a konečně vytvořit jednodušší, průhlednější a spravedlivější (mohl bych samozřejmě použít termín transparentní, ale nemám ho pro jeho nadměrné používání i zneužívání ani trochu rád) pravidla pro jejich rozdělování. Ono se po takových pravidlech volá už dlouho, ale bohužel často jen „naoko“, protože ti, kteří zdvihají prapor a jdou (mnohdy samozvaně) v čele zástupů bojovat za větší spravedlnost, tuto spravedlnost většinou ani nechtějí a vydávají za ni pak takto vybojované podmínky, které ale ve skutečnosti vyhovují hlavně jim.

Přesto, že jsem zkušeným (a tudíž opatrným) optimistou, věřím, že sport má ještě lepší časy před sebou!


Zdeněk Ertl