Svátek má: Richard

Komentáře

Jan Campbell

analytik, publicista

Dehermetizace

V české sbírce reakcí, komentářů a analýz letošní Mnichovské bezpečnostní konference jsem nenašel důležitý postřeh, odpověď: Proč se vše vyvíjí hůř, než se ještě před rokem oficiálně předpokládalo.

Dokazuje to mimo jiné obsah názvu konference Nezápadnost a nesplněná naděje organizátorů a scénáristů konference na odpor k názvu. Obojí tvoří ještě větší bezradnost organizátorů a účastníků po ukončení konference, než byla ta, před zahájením.

Metastázující bezradnost se potvrzuje již třetím rokem. Její kořeny jsou ukotveny Západu vlastní lži, v pokrytectví a agresivitě. Kořeny jsou již obrostlé neschopností, neochotou, možná i nemožností naučit se rychle novému jazyku éry Trump, staré historické pravdě obsažené ve Velké šachovnici a v neposlední řadě i následkům studené války na poli vysokých technologiíí mezi USA – ČLR – RF.

Frank-Walter Steinmeier a Mike Pompeo

Spolkový prezident bez boxerek a ochrany ve starém zvyku – umyj mě, ale ať nejsem mokrý, chtěně – nechtěně vyzval do ringu svým referátem a tézí – pozápadnění světa není programem (Die Verwestlichung der Welt sei nicht das Programm) vyzbrojeného ministra zahraničí USA Mike Pompeo. Ten hned prvním úderem – vynecháním důležitého slova idea z referátu prezidenta, ho poslal na odpočívadlo, tím získal převahu a mohl dokazovat, že právě pozápadnění je programem.

Jako důkaz pro své tvrzení ministr použil základní instrument PR, o kterém se zmiňuje již Starý testament, středověká prezentace tzv. tančících medvědů (divokých zvířat) i novodobé disciplinování býků. Instrument představuje německý výraz an der Nase herumführen. Italsky - menare per il naso,  francouzsky - mener quelqu'un par le bout du nez,  rusky - водить за нос (vodít' za nos), česky zjednodušeně a jasně: obelhat nebo klamat.

Vítězné tažení Západu

Využitím schopnosti transformovat systémové selhání Evropské migrační politiky do výhody a důkazu vítězného tažení Západu Mike Pompeo umlčel všechny, kteří v minulosti obelhávali, obelhávají a klamou občany. Takového mistrovství v umění využit cynismus a pokrytectví v kontextu národního zájmu nejsou evropští politicky korektní zbabělci schopni. Svým mistrovským představením ministr Pompeo potvrdil směr pochodu a roli EU a NATO ve hře popsané nebožtíkem Brzezinski ve své Velké šachovnici. Prezentací jednoho z nástrojů americké diplomacie hned na začátku projevu ministr Pompeo oslabil na dlouhá léta Evropské politiky a diplomaty v jejich snaze budovat alternativní pozice na cestě ke spolupráci a soužití s Ruskou federací a ČLR. Emancipace EU ala Marcon, adieu!

Na tom nic nemění skutečnost, že prezident Steinmeier v žádném případě svoji formulací nepodezíral prezidenta Trumpa a jeho politiku v neochotě angažovat se ve světě. Ani skutečnost, že hospodářské úspěchy USA nikdy nemohou odstranit pochybnosti o demokracii v USA, v NATO a ve vztahu USA – EU. Ministr Pompeo jako Hamlet: Be or not to be? Všichni aktivní a rádoby politici a diplomaté, včetně těch v záloze a přípravě by si měli konečně uvědomit, že se nejedná o jednu epizodu, ale o princip a obsah politiky America First, a že když káže liška, je nutno hlídat si své husy.

EU a NATO jako slouha nebo otrok

V Mnichově byla jasně a nekompromisně potvrzena dávno Spoejnými státy přidělená role EU a NATO jako slouhy v lepším případě, v horším jako otroka. Obě role obsahují mimo jiné obsluhu investic USA do vysokých technologií. O nich byla v Mnichově řeč po té, co v předdveří konference americký ministr Justicie William Barr (1950) vypustil testovací balon s velkým symbolem a významem. Většina médií české kotliny v místní turbulenci a makající politici s pohledem na cestu, kterou se bojí nebo nesmí z mnoha důvodů opustit, si nevšimli balonu letícího nad českou kotlinou. Podobně létaly opět utajované americké balóny v 50 létech. Pro snazší pochopení metafory s balonem a nejenom americké a české posedlosti se špionáží, společnostmi Huawei, ZTE a vůbec s čínskými technologiemi, uvádím zástupně i na konferenci v Mnichově zmíněnou problematiku 5G a doplňuji několika skutečnostmi.

USA t.č. nejsou schopny nezávisle provádět výstavbu mobilní sítě 5G, protože jsou závislé na cizí pomoci. Závislost na cizí pomoci, a je jedno, kdo ji nabízí, nemůže být částí obsahu America First. Huawei a ZTE, které již kontrolují 40% světového trhu síťového vybavení a skutečnost, že USA využívají IT společnosti pro globální dohled, a nyní se obávají, že by to Huawei a další mohly (za)brzdit, nabízejí logický důvod proč se stát pro USA a její vazaly nepřijatelnými partnery. Vedení Huawei, ZTE a podobných společností to mělo vědět přinejmenším již od roku 2015 - 2016. To samé platí i pro politické vedení ČLR, které by nemělo být překvapeno, pracují li jeho politicko - obchodní, vědecko – technická a podobná analytická oddělení tak, jak by měly a mohly.

Obsah balonu, který vypustil ministr Justicie William Barr během čtvrtečního referátu na půdě CSIS lze shrnout do jedné věty: USA a její spojenci by měli společně postupovat, aby vyloučili, že jejich hospodářský osud se dostane do rukou Číny. Větu doplňuji o vlastní překlad citátu z referátu: Měli bychom si rozmyslet, jakým způsobem posílit dva velké poskytovatele, Ericsson a Nokia, kteří nedosahují velikosti a moci Huawei, nemohou se spoléhat na pomoc státu a nemají za zády trh, který představuje domácí trh Číny. Podle slov ministra Barr Huawei je s kontrolou 40% světového trhu první společností ve světě, kromě USA, zatímco finská Nokia a švédký Ericsson obsadily 17% respketive 14% trhu. Nebudu se dále rozepisovat o referátu ministra a pokusím se odpovědět, co znamená vypuštění balonu ministrem Justicie a s jakými následky by měli evropští politici a podnikatelé počítat.

Balon představuje ideu, tj. myšlenku a ne konkrétní návrh. Návrh obyčejně nedělá žádný ministr Justicie. Idee ministra ale představuje možnost přiblížení se USA společnostem Nokia a Ericsson s cílem získání kontroly nad (evropskými) společnostmi. Přiblížení se s následnou kontrolou se může podle platných zákonů realizovat pouze přímo nebo via konsorcium amerických společností, případně s účastí prověřených společností spojenců-vazalů. Jinými slovy: USA si levně vytisknou dolary, EU to vše draze zaplatí, protože nebude konkurence. Ministr Pompeo mistrně klamal a současně mluvil pravdu: Pozápadnění Evropy je programem. Neřekl ale, že výlučně podle not Trumpova hitu - Amerika First.



To není vše

Oddělené posouzení si zasluhuje skutečnost, že ministr Barr se nezmínil ani slovem o společnosti Samsung. To indikuje nutnost hlubšího hodnocení idee prezentované členem vlády z bezpečnostněpolitických důvodů. Nehledě na skutečnost, že USA nejsou nakloněny účasti státu v privátních společnostech, a že výjimka potvrzuje pravidlo, je nezbytné se podívat do nedávné historie vysokých technologií. Již první pohled do ní potvrzuje, že to, co udělal ministr Barr, odpovídá epizodě z 80 let minulého století. Tehdy povolil US-Kongres stovky milionů dolarů na financování konsorcia Sematech. To mělo za cíl udržet na laně a vzít pod kontrolou japonskou konkurenci vyrábějící polovodiče. Jak to dopadlo, víme.

Víme také o druhé idei pana ministra Barr: Vývoj technologie OpenRAN. Tato technologie představujue Open Radio Access Network, odděluje hardware od software a sídlí plnohodnotně ve virtuálním systému. Tím se podle mé omezené znalosti technologií 5G standard transformuje do formy podobné softvérovému update. Barr, vědíc více než já díky svým poradcům a asistentům označil ideu jako pie in the sky, tj. nerealistickou a časově náročnou. Otázka zní: Proč zmiňuje ministr justicie technologii RAN, kterou současně hodnotí jako pie in the sky, a kterou t.č. nemůže nabidnout žádná americká společnost?

Ve výsledku lze hodnotit vystoupení ministra Barr jako bezmocnost, zoufalství a výzvu k národní mobilitě. Tu naposledy umožňovala studená válka. Dnes je jiná doba. V případě vládou USA iniciovaného angažmá s následnou kontrolou společností Ericsson a Nokia je v součaných podmínkách ve světě možné očekávat s pravděpodobností hraničící s jistotou, že obě společnosti zmizí nejenom z čínského trhu. To i proto, že již probíhající technologická studená válka dotlačila Rusko a Čínu k užší spolupráci. Ta může opravdu ohrozit výměnu zpravodajských informací a spolupráci v oblasti americké bezpečnosti se spojenci, podkopat technologickou dominanci Západu a zvětšit bezradnost i v kontextu špionážního skandálu švýcarské Crypto – společnosti. Chtěně nechtěně se tak Huawei stává mostem mezi Moskvou a Pekingem. Účast v diskusích na úrovni státu o vývoji hardwaru a softwaru neruší přípravy zavedení sítě G6 již k roku 2030 s následky pro EU, které si dnes nechci ani představit.

Další role EU a NATO

Velká šachovnice (The Grand Chessboard: American Primacy and Its Geostrategic Imperatives, New York: Basic Books (October 1997), ISBN 0-465-02726-1) popisuje role slouhů a otroků USA a mluví jasně. Potvrzuje to i skutečnost, že od historického projevu prezidenta Putina na Mnichovské konferenci v roce 2007 můžeme pozorovat a ročně konstatovat, že Západ  - vědomně či nevědomě neporozuměl, nerozumí a nechce rozumět obsahu proejvu. Proč tomu tak je? Zástupně uvedu tři důvody ze života a profesionální praxe.
1) Existuje principiální nedostatek potřeby rozumět tomu, co představuje Rusko, jeho historie, Ruská federace a její funkce jako suverénní civilizace v srdci Eurasie.
2) Ruské elity požívali celá desetiletí především Francouzi ovlivňovanou výchovu a výuku cizích jazyků, vzdělání v historii kultury Západu a Východu a významu tradicí, včetně evropského humanismu.
3) Desetiletími, ba staletími v Evropě udržovaná nízká úroveň potřeby a zájmu pochopit specifiku Rusi, jejího obyvatelstva a role ve světě umožnila redukovat vztah Rusko – Evropa na úroveň kulturně – historických otázek. Ty se s pomocí ducha času (Zeitgeist) a quasi privatizací obsahu pojmu Evropa Západem dále redukují až na primitivní srovnávání demokracie, lidských práv a hodnot, tam i zde. Včetně paradoxní snahy Západu udělat z RF více evropský stát a trestat ji, když neposlechne, co současná nesuverénní Evropa, jako hlásná trouba chce. Vinu na tomto procesu mají obě strany. O vině, její velikosti, kdo, kde, jak a proč se šíří, a zda je možné proces zastavit nebo alespoň zpomalit, nebude dnes řeči.

Tři fáze hry

Letošní 56. Mnichovská bezpečnostní konference přinesla praktické potvrzení vývoje tří fází hry popsané ve Velké šachovnici: 1) V krátkodobé perspektivě (přibližně 5 let) USA mají zájem udržet a upevnit geopolitický pluralism na mapě Eurasie…vyloučit nepřátelskou koalici, o to více nepřátelských států schopných výzvy. 2) Ve střednědobé perspektivě (do 20 let) předem uvedené ustoupí své místo důležitějšímu i ve strategickém smyslu, tj. společných partnerů, kteří by měli pod vedením USA vytvořit transeurasijský bezpečnostní systém sjednocující velké množství zemí. 3) V dlouhodobé perspektivě (od 20 let dále) vše předem uvedené by mělo přejít k vytvoření světového centra s jednotnou politickou odpovědností.

Ve skutečnosti se začalo intenzivně mluvit a psát o vícepolárním světě přibližně před pěti roky v kontextu představ Brzezinského: Geopolitický pluralismus, to není cíl, ale prostředek k řešení střednědobého úkolu. Jinými slovy: pod rouškou vícepolárnosti konsolidovat vazalské státy USA tak, aby věřily, že se stávají subjekty vícepolárnosti. Tímto způsobem by bylo možné kompenzovat skutečnost, že USA nejsou Eurasijskou velmocí. S pomocí kopie britské blended isolation, manipulace s prakticky neřešitelnými kontinentálními protiklady a s pomocí prověřené Palmerstonovy praxe (Rozděluj a panuj. Anglie nemá trvalé přátele nebo nepřátele, ale trvalé zájmy) by USA mohly udržet pozici hegemona. Na jak dlouho, nevím.
Ruská federace


Protože není neochotná se stát více evropsko – americko - západní nebo dokonce plnohodnotným vazalem USA začala opět pečovat a léčit kořeny své civilizace. Koná tak již po několikáté a vždy po nezdařeném pokusu páté kolony prodat Rus(ko). V ruské civilizaci je ukotven primát veřejného zájmu nad zájmem individua. Respekt před vlastní suverenitou a hodnotami a suverenitou a hodnotami jiných států a specifický vztah jedince a společnosti ke kultuře, vědě, historii a umění, tvoří trojici. Stůl o třech nohách se nikdy nekývá! RF je proto logicky z hlediska Západu hromosvodem a viníkem všeho možného. Podobně jako dnes i Huawei a další čínské společnosti a samotná vláda ČLR. Nejsem daleko od pravdy s tvrzením, že RF a ČLR, které nevyužívají kriminální organizace, různé NGO, nezákoné sankce, exteritoriální akce a sofistikované formy vydírání ke změně režimů nejenom u nepřátel a konkurentů, ale i spojenců – vazalů mají větší šance na dožití se Novus ordo seclorum, indikativně popsaného ve stjenojmenném příspěvku z 12. ledna t.r. než má EU.

Mezivýsledek

Analýza referátů prezidenta Steinmeiera a ministra Pompeo přesvědčivě indikuje dvě věci:
1) Plán Brzezinského se nachází v přechodné fázi ze střednedobé do dlouhodobé perpsektivy. V přechodné fázi mizí a budou ještě rychleji mizet z veřejné scény známí lídři, aby mohlo být ohlášeno světové centrum jednotné politické odpovědnosti. Centrum má podobnou strukturu jako Trilaterální komise roku 1973. Jejím prvním ředitelem byl sám Brzezinski. V kontextu se nachází mj. vztah RF – Japonsko. To ztrácí jemu původně zamýšlenou roli. Nová role ČLR po prvním samostatném kroku během krize 2008 – 2009, po odmítnutí amerického návrhu velké dvojky G2 a v neposlední řadě přístup k řešení teritoriálních sporů ČLR v Jihočínském moři (s Vietnamem a Filipinami) dělají škrt v plánech USA podobně jako ukončení smlouvy o vojenské spolupráci mezi USA a Filipinami.
2) V přechodné fázi ze střednedobé do dlouhodobé perpsektivy neexistuje a nebude v představitelné budoucnosti moci existovat proamerické světové centrum. Proč? RF se nerozpadla, USA dluh roste jako houby po dešti a ČLR se nepodčinila a nehodlá se podčinit USA. To nehledě na komplexní výzvy, včetně koronaviru a dalšíc, širší veřejnosti neznámé události. Již proto USA jako pragmatický hegemon dnes nepočítají se součanou RF a ČLR v zamyšleném světovém centru jednotné politické odpovědnosti. Dokazuje to referát šéfa Pentagonu doplňující ministra Pompeo. Mark Esper (1954) obvinil RF a ČLR z pokusu podčinit si světový řád narušováním suverenity sousedních států, a vyzval Evropany připravit se na konflikty vysoké intenzity.

Turbulence a dehermetizace

Deficit analýzy referátu šéfa Pentagonu v příspěvku nemění nic na celkovém hodnocení Mnichovké bezpečnostní konference a tvrzení, že Brzezinského světové centrum jednotné politické odpovědnosti nepředstavuje nic jiného než kamufláž monopolu a monopolarity v jejímž čele nebudou stát USA, jak je známe, ale stínová centra s privatizovanou státní mocí.

Široká reakce na vystoupení ministrů zahraničí ČLR Wang Yi (1953) a RF Lavrova (1950) na výzvu Evropanům (šéfa Pentagonu) ukončila Mnichovskou bezpečnostní konferencí předstíraný souhlas RF a ČLR s americkou formulací vícepolarity. Reakce nabídla možnost zabývat se alternativním obsahem vícepolarity v pojetí RF a ČLR (jako si konkurujících různých systémů schopných sebeobrany nebo obrany v koalici) a v neposlední řadě, reakce představila odhodlání RF a ČLR se postavit čelem hegemonu v odcházení.

Prezident Putin již udělal první krok: vyzval k setkání a jednání trvalých členů Rady bezpečnosti OSN. Ve výzvě leží mnohé týkající se osudu EU a NATO a jejich členských států. Organizace neschopné si za celá desetiletí vypěstovat svoji identitu, vyformulovat rozdíly k USA a vlastní ideologickou platformu a definovat, kdo je vlastně opravdovým nepřítelem a kdo opravdovým přítelem nejsou již dnes považovány RF a ČLR jako suverénní prvky vícepolarity. V zamýšleném americkém světovém centru jednotné politické odpovědnosti mají EU a NATO roli pěšáka ve hře s minimálním kombinančím potenciálem, za to s velkým potenciálem být obětován, když bude potřeba prodloužit hru. V Mnichově se nemohl nejednotný Západ dostat do bouřlivých vod. Nachází se v nich totiž již mnoho let. Nedostal se ani do turbulencí. Ty trvají také léta a neprobudily ho. Západ se ale nachází v procesu poruchy hermetizace, tj. dehermetizace. V ní končí legrace. Souhlasu netřeba. 

Jan Campbell