Svátek má: Filip

Komentáře

Jiří Kouda

novinář

Až prodá Orlík…

Karel Schwarzenberg utrousil v německých novinách, že evropští politici musí prosazovat reformy, jinak všichni dopadneme na dno. A jinde, že se nám musí dařit ještě o mnoho hůř, aby k reformám přistoupili. Čechům pak rozšafně dodal, že „váš luxus brzy skončí“. Tuto perspektivu nám maluje miliard...

Můžeme si, respektive si musíme podle pravice vybrat mezi dvěma směry. Jedním je prudký pokles životní úrovně většiny obyvatel, druhý směr se dá odtušit slovy „anebo tak“. A to za podmínky, že si postavení, luxus a moc ponechají či spíše posílí bohaté vrstvy, banky, spekulanti a ratingové společnosti. Schwarzebergova slova i tak vyvolávají hned několik otázek – co je to „politici musí“, co myslí „reformami“, a co je to vlastně „dno“, a zvláště pro koho.

U Schwarzenberga lze mírně ocenit, že aspoň nezastírá, co nás čeká. U ostatních pravicových politiků, když mluví o reformách, tak jim z úst vychází mlha lží jak na rockovém koncertu, kdy zcela bezostyšně tvrdí, že lidé budou mít důchody lepší, když oslabí státní penze a peníze nalejou peníze do soukromých penzijních fondů. Je přitom zajímavé, že nejlepší ministr zadluží stát u občanů dluhopisy – na druhé straně zpochybňuje právě schopnost státu dostát svým povinnostem u  důchodů. Čemu se má věřit?

Asi jako když se zavedly poplatky, a to i za pobyt v nemocnici, a zjistí se drobnost luxusu, že 40 platících pacientů trpí v těchto zařízeních podvýživou, zvláště senioři a děti. U Schwarzenberga to zaráží tím spíše, když tento kandidát Kalouskovy frakce na prezidenta České republiky hovoří k českému lidu „váš luxus“ a nikoli „náš luxus“.

O jaký luxus jde? Takový, že 62 až 65 procent lidí práce si vydělává pod statisticky průměrnou mzdou, která dnes činí něco přes 23 tisíc korun hrubého. Češi také pracují déle, než je průměr v EU a déle, než je stanoveno zákoníkem práce – 42 hodin týdně, a to nejméně o dvě až tři hodiny. Začíná být běžné, že se část zaměstnavatelů rozhodla neposkytovat v rámci kolektivní smlouvy zaměstnancům dalších pět dnů dovolené a „trpí“ jim pouze zákonem stanovených 20 dnů volna.

Že to něco připomíná? Ale jistě. Stejně tak je to s Řeckem a Česko má jen kliku, že se na něj dosud neupřely zraky kapitálových spekulantů a nemá dosud euro. Přičemž zaměstnanci za to, že došlo ke krizi nemohou a běžní občané doplácejí na bezohledné manévry kapitálových skupin, jimi uplacených politických garnitur a stejně tak mainstreamových medií. Až na pár výjimek, jako analytický článek Stephana Kaufmanna v německých novinách Frankfurter Rundschau z léta tohoto roku.

Ten dokládá, že obyčejní Řekové nebyli a nejsou flákači. Jejich skutečná týdenní pracovní doba – bez přestávek na oběd – činila před krizí podle Eurostatu 44,3 hodin a průměr v EU byl 41,7 hodin. Po nástupu socialisty Papadreua  je řecká vláda pod drtivým tlakem věřitelů, EU a MMF a ratingových agentur. Jen letos vyhodila ze státních služeb přes 83 tisíc lidí a hodlá (musí – to je to, co myslí český ministr zahraničí?) dále propouštět. A následně, aby si „zasloužili“ zaplacené pojištění, pracovali jako nevolníci zdarma. Není divu, že česká pravice chce změnit sociální pojištění na prosté daně, aby lidé ztratili další nárokovou službu státu.

Úroveň platů v Řecku je jen 73% průměru v zóně eura a přesto se platy ve státní správě plošně a zcela brutálně snižují a budou snižovat – třeba i o 20 procent. Podle OECD odcházejí v Německu muži do důchodu průměrně v 61,8 letech, v Řecku je to 61,9. Nejedná se přitom o nikterak „luxusní důchody“: Řecký průměrný důchod odpovídá 55% průměrného důchodu eurozóny. České důchody jsou s průměrem 10 tisíc korun na tom ve zdejších cenách stejně – takže pane Schwarzenbergu – jaký luxus? Inu ne každý může mít plat vicepremiéra a pospinkat si v pracovní době.

Kaufmann zdůrazňuje: „Je z principu nesprávné, hledat příčiny krize nějaké země v nedostatečné píli jejich obyvatel. Řekové nemají možnost volby prostě jen pracovat víc, aby krizi zažehnali. Spíš naopak: Kvůli krizi je už teď mnoho Řeků nuceno nepracovat.“

Řecké lži a rozpad Unie

Statistika odhaluje další lži okolo Řecka. Podle OECD totiž Řekové odcházejí do důchodu (jako Češi nyní) v 61,9 letech! S tím, že se jim tento odchod prodlužuje (jako u nás) do 65 let.

Osud Řecka Kaufmann nevidí izolovaně. To se může přihodit i zemi bez velkého schodku – jak ukazuje příklad Irska, které v uplynulém desetiletí nezaznamenávalo vůbec žádné deficity, ale většinou přebytky. Přesto padlo za oběť finančním trhům a muselo být podpořeno ze strany EU a MMF částkou 85 miliard EUR. Ve frontě je ovšem více zemí – Portugalsko, Itálie, Španělsko. Ratingová společnost Moody´s snížila rating italským dluhopisům a úroky se na Apeninský poloostrov jenom valí. A zdá se, že premiér Berlusconi poníženě prosící Čínu, aby jejich odkupem zachovala hladinu 3,4 procenta  úročení, nemusí uspět. Řecku věřitelé naordinovali až astronomická procenta úroků, na což by neměla žádná země! Kydy o řeckém plýtvání se rozplývají.

Finanční trhy mimo jiné spekulují právě na bankrot Řecka. To vyhnalo úroky za nové dluhy tak vysoko, že si Atény už další peníze půjčovat nemohou.

Pro srovnání: Za dvouleté státní půjčky by Atény musely platit 25% úroků, Itálie platí jen 3%  (120 procent zadlužení HDP) a Japonsko dokonce jen 0,2% (stav ke konci května 2011), přičemž dosáhlo zadlužení 200 procent HDP! Problémem jsou tedy hlavně vysoké úroky, vyhnané do výšky spekulacemi finančních trhů. Ústav pro Makroekonomiku a výzkum konjunktury (Institut für Makroökonomie und Konjunkturforschung – IMK) vypočítal následující: Kdyby průměrná úroková sazba za řecké státní půjčky spadla na 3%, snížil by se podíl zadlužení země do roku 2015 na 110% HDP.  Čili na úroveň před světovou krizi.

Ovšem Kalouskem, Nečasem a Schwarzenbergem milované finanční trhy zhola kašlou na to, jaká opatření se podniknou a jasně daly najevo, že je i krize náramně živí. Ostatně  právě zisky jsou tím hnacím motivem. Investice do průmyslu sice nějaké peníze přinesou, ale zisky z finančních spekulací jsou pohádkové. Paradoxně tak reálné peníze z práce (daní) jsou využity (správně) na pomoc Řecku, ale ve svém důsledku jdou jen do „nereálných“ dluhů  a kapes kapitálových skupin (špatně), nikoliv na rozvoj země. Touto „neefektivní“ pomocí (vždyť Řeckou vzrostlo zadlužení na 160 procent HDP!) se narušuje evropská solidarita. Ale i logika. S gigantickou nezaměstnaností se hospdářský růst jaksi nedá očekávat, že. I to je kapitálovým trhům šuma fuk.

Evropská solidarita se začíná proměňovat spíše na solidaritu EU s finančními trhy – nikoli s Řeky, Italy, Španěly, Iry, Estonci, a dalšími národy starého kontinentu. Vždyť spolupráce v politické, ekonomické a zvláště sociální a lidskoprávní oblasti dalo šanci žít i obyčejným lidem relativně normálně a důstojně více než šedesát let bez válečného utrpení, vycházejícího z egoismu či  potlačení vypjatého nacionalismu a fašounství. EU tedy čelí dvojímu surovému tlaku – buď se změní na asijskou manufakturu (což vyhovuje kapitálovým trhům), nebo neodolá a rozpadne se na segmenty se vší bezohledností, které přináší neregulovaný trh 19. století (v Česku to prezentuje D.O.S.T, Suverenita a podobné subjekty).  Obě varianty - jedna na založena na globální svobodě kapitálu - druhá, opírající se o nacionální egoismus - vedou k témuž. Třetí možností je, že se obyvatelé Evropy postaví proti oběma variantám. Že je EU na křižovatce je jasné.

Statistika je opravdu ohavná věc. Ukazuje například, že německé ozdravení vývozu přesně kopírovalo deficity dovozu Řecka, Portugalska, Irska nebo Španělska. Při nulovém nárůstu mezd pracujících v Německu se ovšem obohatila jen parta exportérů a spotřeba obyvatel se deset let nijak nehnula. Toto „obohacení“ největší ekonomiky v Evropě tedy zaplatily uvedené země periférie EU. A i když to u nás nikdo nechce slyšet, tak z prosperity Berlína má prospěch také Praha. Německo má proto povinnost pomoci těmto slabším zemím. A výkřiky, které dnes zní – nepomoci ani korunou – jsou trochu mimo. Ale opakovaně platí - ne bankám, ale lidem patří tato pomoc!

Pokud ani tyto údaje nestačí, je třeba dodat další údajně „nafouklé“ výdaje řeckého státu.

Řecké státní výdaje v poměru k hrubému domácímu produktu, činily v roce 2008 cca. 48 %, například německý podíl jen 44 %. Před krizí ale vypadala situace jinak: Řecký podíl státních výdajů klesl mezi roky 2000 a 2007 z 47% na 43% a držel se v tomto období pod nízkou německou kvótou. To se změnilo až propadem ekonomiky během finanční krize.  Za „nafouknutí“ řeckých státních výdajů byla tedy zodpovědná recese, a nikoliv „helénská rozhazovačnost“. A mimochodem: Švédsko zaznamenává již deset let podíly státních výdajů mezi 51 a 55% HDP – a přesto není v bankrotu, a „nekrachuje“, dodává Kaufmann.

Likvidace sociálního státu

K řezání výdajů státu vede i současná pravicová politická garnitura spolu s ideovým konzervativcem na Hradě. Drobné kočkování mezi Klausem a Schwarzenbergem je jen mlhou, pod níž oba prosazují účelovou věc – likvidaci sociálního státu, ve prospěch nové elity. Nejsou to lidé práce, kteří ohromujícími částkami rozkrádají stát („Více takových Kožených!“ a ono se jich opravdu více objevilo – třeba pan Řebíček, novopečený majitel Slávie a pod.). Napomáhají jim zcela bezradní a neschopní a přitom špičkově placení  úředníci a ekonomové kapitálových institucí – denně se jim dává prostor pro blábolení, bez toho, že by rozeznali, že se valí německá krize, kterou bude následovat krize v Česku. Stejně tak jsou bezradní a neschopní v receptech, jak z toho ven. Kromě jednoho – neoliberálního, a ten přivedl svět ke krizi, o níž se již hovoří jako o „stoleté“. Potom vnucující řeči Přemysla Sobotky (ODS), který rozdává varovně perly "neříkejme, že je krize", aby to doplnil autoritativně slovy "ona teprve přijde", musí rozveselit každého optimistu.

Český nejlepší ministr financí zase spolehlivě lže jak o státním rozpočtu (každého roku), tak o rozpočtu roku příštím. Před očima nám defiluje nová krize bez toho, že by zanikla „stará“ a tato parta ideologů (dobře zajištěná a dobře zajišťující miliardáře) radí metody, které ke krizi vedly – podkopání příjmu státu, investice do výrobního sektoru a do spotřeby obyvatel. A brání se zuby nehty například progresívní dani, využití evropských peněz do české výroby a zaměstnanosti, zdanění kapitálových operací, a spotřebě - jako husita sociálních vatikánských encyklik (což jistě vlídný čtenář chápe jako ironii). Pod záminkou šetření, které přechází z "tupého" na "ostré". Ale jen pro někoho.

Využívají k tomu jakékoliv lži. A ta řecká se stala přímo jejich mantrou. Přitom si stačí položit jednoduchou otázku – opravdu Schwarzenberg během krize zchudl, nebo naopak se jeho majetek rozrostl? Až se odhalí to dno, o němž tak varovně mluví – třeba, že bude muset prodat Orlík – tak mu, značně podmíněně, také začnu naslouchat. Do té doby nikoli.

Psáno pro Prvnizpravy.cz

Jiří Kouda
novinář